A tak se člověk může „stát“ rasistou třeba proto, že napíše ve facebookové diskusi, že nepovažuje za správné, abychom vnucovali demokracii našeho typu i zemím, kde o ni prokazatelně nestojí nebo jim nevyhovuje. Pak samozřejmě stačí jen náznak nesouhlasu s nelegální migrací nebo s jednáním pašeráckých neziskovek a jste rasista dřív, než stačíte udělat tečku za poslední větou. Fanatismus s jakým jsou někteří lidé schopni nálepkovat, není dobré podceňovat, protože fanatici jsou společensky nebezpeční lidé. Ale většinou jde o neškodný jev, kdy si lidé zoufají, že si někdo dovolí s nimi nesouhlasit a dokonce to i vyjádřit.

Ale je skutečně naše země plná rasistů? Budeme-li vycházet z definice a širší charakteristiky tohoto slova, dojdeme nutně k závěru, že nikoliv. Negativní vztah k nelegální migraci není vůbec záležitost rasová, protože odpůrcům jde o dodržování zákonů, zachování středoevropské kultury a národních tradic, o bezpečnost a o obrovské náklady, které by se mohly využít účelněji pro ty, kteří to opravdu potřebují. A také to není otázka rasy, protože mnoho migrantů je stejné rasy jako Evropané.

„Rasismus je teorie a ideologie (ZDE) hierarchizující sociální skupiny podle rasového (ZDE) klíče.“ (ZDE)

Jinými slovy jde o nadřazování jedné rasy nad druhou.

Případ migrantů z lodi Sea-Watch 3, resp. jednání kapitánky Caroly Racketeové je tedy typickým příkladem rasismu. Pokud budeme věřit jejímu tvrzení, že „Obávala se prý toho, že někteří z migrantů by po více než dvou týdnech na moři mohli spáchat sebevraždu.“, pak zjevně nadřazovala životy migrantů nad životy italských policistů, které svým manévrem v přístavu na Lampeduse ohrozila.

Ale můžeme, samozřejmě, věřit i tomu, že jí vůbec nešlo o migranty, které na lodi převážela z Libye do Evropy, ale o souboj s italskou vládou, tedy o pocit vítězství.