„Když jsem byl nedávno ve Frankfurtu nad Mohanem a viděl jsem navečer jet domů zástupy mladých mužů z bank a koncernů a viděl jsem jejich napjaté a nervózní obličeje, v nichž se odrážela úzkost o jejich budoucí kariéru, řekl jsem si: tak tito hoši dnes večer nebo v noci rozmnožovat německý národ jistě nebudou,“ napsal Rudolf Kučera ve velmi zajímavém komentáři, kde se zamýšlí nad příčinami vymírání evropských starousedlíků. Celý článek je možné přečíst zde.
Moje psaní do Frankfurtu
Domnívám se, že k výchově dětí není potřeba žádný luxus, ale nutná je hlavně dostatečná jistota zaměstnání, aby se z celé rodiny nestali bezdomovci. Řemeslo a drobné soukromé podnikání vůbec má velmi špatnou životní perspektivu, protože vše nasvědčuje tomu, že státní byrokracie bude házet živnostem a stavebnictví stále více klacků pod nohy. Z platu z korporátní montovny se zase nedá uživit rodina, ale nanejvýš za něj může přežívat single ve zděděném bydlení. Jedinou zbývající možností je tedy vysokoškolská a poté korporátní kariéra. V mezinárodních koncernech je ovšem nesmírný přetlak uchazečů, takže takový pracovník má na výběr jen jednu ze dvou možností: Buď napře všechny psychické síly na kariéru v příslušné společnosti a pak už nebude mít sílu na rodinu, anebo přijde o práci a stane se bezdomovcem. Zbylý prostor mezi těmito dvěma eventualitami se v souvislosti s globalizací stále zužuje. Pokud ovšem někdo zvládne korporátní kariéru a ještě i výchovu a investice do vzdělání dětí, tak k tomu potřebuje výrazně nadprůměrně výkonný mozek a morální sílu osobnosti, čímž většina lidí nedisponuje.
Máte ten správný počet dětí?
Dále mám dojem, že filozofie současného sociálního státu je od základu chybná. V moderní společnosti se obecně předpokládá, že každý má mít maximálně dvě až tři děti, jinak je považovaný za „zvláštního“. Kdo jich má více, tomu je spíláno do „pošahaných bigotů“ nebo do pobíračů dávek. Kdo jich má méně, tomu je nadáváno do sobců. Někteří z těch, kdo mají onen společenským míněním výše zmíněný „doporučený“ počet, ovšem své děti vnímají jako obtěžující povinnost vůči národu a společnosti. Všechny tyto tři skupiny se mezi sebou vzájemně osočují a trpí pocity ukřivděnosti, což můžeme vidět na diskusních fórech o porodnosti. Proto bych se přimlouval za následující postup: Nejprve je třeba vymyslet sociální politiku ušitou na míru hypotetické rodině s deseti dětmi a nižším vzděláním, a následně přijmout za dané, že každý má jiný počet dětí a že někteří zůstali sami a mohou být užiteční zase jiným způsobem. Otázkou je, jak takovou sociální politiku udělat, aby dlouhodobě fungovala a nebyla nijak zneužívána.
Hynek Lichý
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV