Rezoluce připomíná tzv. Krvavou neděli, jež se odehrála 11. července 1943 ve Volyňské oblasti. V tento den kulminovala operace etnických čistek organizovaná vůdci Organizace ukrajinských nacionalistů, pozdější Ukrajinské povstalecké armády (OUN-UPA). Před osmdesáti lety nacionalistické oddíly na Volyňsku napadly 99 osad. Hrůzy 11. července v mnohém předčily dosavadní zvěrstva, která mnozí autoři považují za nejbrutálnější v moderní evropské historii.

Podle Sejmu se obětí genocidy stalo více než 100 000 Poláků. Dalších několik set tisíc jich z regionu uprchlo. V roce 2016 dolní komora polského parlamentu uznala volyňský masakr za genocidu. Od této chvíle je 11. červenec národním dnem památky obětí genocidy polských občanů ukrajinskými nacionalisty. Ukrajinská strana tuto bezprecedentní historickou událost oficiálně označuje za "Volyňskou tragédii". Tvrdí, že šlo o akt oboustranného násilí a zamlčuje fakt, že krvavé čistky započali centralizovaně ukrajinští nacionalisté.

Mezi oběťmi i Volynští Češi
Masakry Poláků na Volyni, ve východní Haliči, částečně také v Polesí a Lublinské oblasti má na svědomí Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) podporovaná místním ukrajinským obyvatelstvem. Probíhaly v letech 1943 až 1945. Vrchol masakrů se odehrál v červenci a srpnu 1943. Masakry byly mimořádně brutální a postihly především ženy a děti; celkové počty obětí západní historici odhadují na 50 000 až 100 000. Mezi ně patřilo i několik stovek Židů, Rusů, Volyňských Čechů, Gruzínců a Ukrajinců, kteří žili ve smíšených manželstvích s Poláky nebo ukrývali polské utečence. Oběťmi polských odvetných akcí se staly 2 000–3 000 Ukrajinců.