Rezoluce připomíná tzv. Krvavou neděli, jež se odehrála 11. července 1943 ve Volyňské oblasti. V tento den kulminovala operace etnických čistek organizovaná vůdci Organizace ukrajinských nacionalistů, pozdější Ukrajinské povstalecké armády (OUN-UPA). Před osmdesáti lety nacionalistické oddíly na Volyňsku napadly 99 osad. Hrůzy 11. července v mnohém předčily dosavadní zvěrstva, která mnozí autoři považují za nejbrutálnější v moderní evropské historii.

Podle Sejmu se obětí genocidy stalo více než 100 000 Poláků. Dalších několik set tisíc jich z regionu uprchlo. V roce 2016 dolní komora polského parlamentu uznala volyňský masakr za genocidu. Od této chvíle je 11. červenec národním dnem památky obětí genocidy polských občanů ukrajinskými nacionalisty. Ukrajinská strana tuto bezprecedentní historickou událost oficiálně označuje za "Volyňskou tragédii". Tvrdí, že šlo o akt oboustranného násilí a zamlčuje fakt, že krvavé čistky započali centralizovaně ukrajinští nacionalisté.

Mezi oběťmi i Volynští Češi
Masakry Poláků na Volyni, ve východní Haliči, částečně také v Polesí a Lublinské oblasti má na svědomí Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) podporovaná místním ukrajinským obyvatelstvem. Probíhaly v letech 1943 až 1945. Vrchol masakrů se odehrál v červenci a srpnu 1943. Masakry byly mimořádně brutální a postihly především ženy a děti; celkové počty obětí západní historici odhadují na 50 000 až 100 000. Mezi ně patřilo i několik stovek Židů, Rusů, Volyňských Čechů, Gruzínců a Ukrajinců, kteří žili ve smíšených manželstvích s Poláky nebo ukrývali polské utečence. Oběťmi polských odvetných akcí se staly 2 000–3 000 Ukrajinců.

Systematickým vyvražďováním polských obyvatel se Ukrajinci snažili předejít budoucímu poválečnému polskému státu v prosazování suverenity nad oblastmi s ukrajinskou většinou. Dané regiony byly před druhou světovou válkou součástí Polska. Rozhodnutí vyhnat polské obyvatelstvo z oblastí, které banderovská frakce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B) považovala za ukrajinské, padlo na jednání velitelů ukrajinských paramilitárních jednotek na podzim 1942. Místní velitelé UPA na Volyni začali vraždit polské obyvatelstvo v mnoha vesnicích. Rozkaz ke "všeobecné fyzické likvidaci veškerého polského obyvatelstva" pak vydal v červnu 1943 velitel UPA na Volyni Dmytro Kljačivckijj. Válečný zločinec má na Ukrajině má celkem tři památníky: ve městě Zbary (odhalen v r. 1995), v Rovno (2002) a Orževo (2015). Nejmohutnější vlna útoků proběhla v červenci a srpnu 1943. Masakry pokračovaly až do jara 1944, kdy na Volyň dorazila Rudá armáda a polské jednotky odporu, které doposud organizovaly domobranu, zformovaly 27. pěší divizi Armii Krajowej. Protipolské krvavé incidenty však pokračovaly v omezené míře až do konce války.

Památníky vrahům   
Masakry se neomezovaly pouze na Volyňskou oblast. V březnu 1944 vydalo velení UPA v čele s Romanem Šuchevyčem (na Ukrajině má dnes třináct památníků a soch) rozkaz vyhnat Poláky z východní Haliče, nejprve varováním a poté přepadáním vesnic, vražděním mužů a vypalováním domů. Podobný rozkaz vydal velitel UPA ve východní Haliči Vasyl Sydor (tři památníky na Ukrajině).

V roce 2008 přijal polský parlament rezoluci definující zločiny UPA proti Polákům jako „zločiny nesoucí znaky genocidy“. O pět let později v roce 2013 Sejm vydal prohlášení, že jde o „etnickou čistku se znaky genocidy“. Dne 22. července 2016 Sejm vyhlásil 11. červenec jako Národní den památky obětí genocidy spáchané ukrajinskými nacionalisty na občanech druhé polské republiky. Tuto klasifikaci oficiální Kyjev zpochybňuje. Jak se postaví k výzvě polského parlamentu vydané 11. července 2023?

Volyňský masakr očima filmařů
Vraždění bezbranných civilistů v západních oblastech dnešní Ukrajiny sugestivně zobrazil režisér Wojciech Smarzowski ve velkofilmu Volyň. Snímek byl mezinárodnímu publiku představen v roce 2016. Na Ukrajině byl zakázaný. Dílo naturalisticky ukazuje vraždění a mučení polských mužů, žen, dětí a starců. Svojí syrovostí a naléhavostí se řadí vedle nesmrtelné filmy Jdi a dívej se (o genocidě Bělorusů za druhé světové války), Nanking! Nanking! (na téma japonského masakru, kterému padlo za oběť 260 - 430 tisíc Číňanů) nebo Okupace ve 26 obrazech (o řádění Ustašovců v roce 1941).

Co se týče Volyňské řeže, podle některých historiků Evropa podobný druh násilí nezažila od mongolsko-tatarských vpádů. Následující řádky nejsou určené pro citlivé osoby. Historik Timothy D. Snyder, profesor na univerzitě v Yale hovořící a píšící jedenácti jazyky, se intenzivně věnoval studiu volyňského masakru na přelomu milénia. Mimo jiné shromáždil děsivý seznam metod vražd a mučení ze strany Ukrajinců. V něm se mimo jiné uvádí: zatloukání hřebu do hlavy; skalpování; vyříznutí polského orla na čelo; vypíchnutí očí; uříznutí nosu, uší, rtů, jazyka; naražení dětí a dospělých na kůl; podřezání hrdla a vytažení jazyka ranou; vybití zubů a zlomení čelisti roztržením úst od ucha k uchu; zlomení vazu otočením hlavy; rozdrcení hlavy ve svěráku; odřezání proužků kůže ze zad či obličeje; zlomení kostí (žebra, ruce, nohy); odřezání prsů ženám a nasypání soli do ran; useknutí mužských genitálií srpem; rozpárání břicha těhotné ženy bajonetem a vytažení plodu; rozpárání břicha a vytažení střev dospělým i dětem; zašití živé kočky do břicha; nalití vařící vody nebo nacpání rozbitého skla do rozpáraného břicha, vytrhání žil od rozkroku k chodidlům; vsunutí rozžhaveného železa do pochvy; pověšení obětí za vnitřnosti; vložení skleněné láhve do pochvy nebo konečníku a její zlomení; usekání rukou nebo nohou (nebo prstů na rukou a nohou); pálení dlaní na horké plotně; přeříznutí trupu pilou; posypání svázaných nohou žhavými uhlíky; přibití rukou ke stolu a nohou k podlaze; rozsekání celého těla sekerou; přibití malého dítěte za jazyk ke stolu; rozřezání dítěte nožem na kusy; přibití dítěte bajonetem ke stolu; zavěšení chlapce za přirození; vhození dítěte do plamenů hořící budovy; chycení dítěte za nohy a rozbití hlavy o strom; zavěšení ženy na strom vzhůru nohama a odříznutí prsou a jazyka; zavěšení oběti hlavou dolů rozdělání ohně pod ní; vhození dětí a dospělých do jámy a ukamenování; přivázání člověka ke stromu a střelba do živého terče; přivázání za ruce a nohy ke dvěma stromům a následné roztržení; vláčení; spoutání několika osob ostnatým drátem a polévání v mrazu studenou vodou; zakopání člověka po krk do země a useknutí hlavy kosou; roztržení těla dvěma páry koní (takto byl po třídenním mučení zavražděn vyjednavač a vyslanec polské exilové vlády básník Zygmunt Jan Rumel 10 července 1943); upálení člověka politého lihem; obložení člověka snopy slámy a upálení – tzv. Neronova pochodeň; napichování dětí na vidle a upálení; stažení kůže a nalití inkoustu nebo vařící vody do ran; přibíjení rukou k prahu domu...