"Člen Rady Českého rozhlasu Tomáš Kňourek se na včerejší schůzi vrátil k rozhovoru Andreje Babiše na Radiožurnálu 22. listopadu. Ředitel zpravodajství Jan Pokorný přivítal možnost na problém veřejně reagovat. „Rozhovor s předsedou vlády Andrejem Babišem byl předtáčený z časových důvodů pana premiéra. Ten rozhovor trval asi dvanáct a půl minuty. Editor, což je jeho výsostné právo, udělal editorské rozhodnutí, že z toho rozhovoru vyňal tři věty, v nichž Andrej Babiš mluví o tom, že „váš novinář Janek Kroupa dostal do vězení Věru Jourovou a její dcera se ocitla na psychiatrii“.

Editor si to vyhodnotil tak, že to nejde k meritu věci, že je to mimo to probírané téma, a tak, jak to děláme v řadě dalších případů, tak tuhle pasáž vystřihl. Opakuji – je to výsostné rozhodnutí editora,“ řekl Jan Pokorný a dodal, „my jsme o tom potom debatovali, jestli udělal dobře nebo ne, a náš názor s kolegy z vedení zpravodajství nakonec byl takový, že ta věta tam mohla zůstat, ale také ji mohl vystřihnout, protože na vyznění toho rozhovoru to absolutně nemělo vliv. A tak jako stříháme do rozhovorů dalších respondentů, když tam máme nějakou pochybnost. Ale není to žádná cenzura, to si dovolím s plnou vážností odmítnout. Já sám jsem udělal s Andrejem Babišem několikrát rozhovory ve Dvaceti minutách Radiožurnálu a v devadesáti procentech jsem tam něco vystřihl a nic se nedělo.“

Novinář: "Nežil jsem nadarmo, jen co nenávisti se mi podařilo vyvolat!" (Karel Čapek, Bajky a podpovídky)

Jako ministr jsem se zprvu divil, proč se mě tak dlouho vyptávají, když vyberou půl věty a k tomu dodají, co jsem pak údajně řekl, proč jsem to řekl, jak jsem to myslel, na jaký zločin se chystám a proč je nutno tomu zabránit. Byl jsem naivní, myslel jsem si, tak jako 99,9% občanů, že si to přece média nesmějí dovolit a nedovolí. Myslel jsem si že ze mne nemohou udělat blbce. Mýlil jsem se. Brzy jsem se naučil odpovídat v málo rozvitých větách, které jsem na opakované otázky opakoval, aby nebylo možno je sestříhat. Odmítal jsem se podrobněji vyjadřovat, nejde-li o přímý přenos. Tak, jako to teď činí Tomio Okamura. Vyřešili to snadno. Na nic se mě neptali, nikam mě už nezvali.

Naivní (tedy nezkušení) lidé se mě ptali, proč neřeknu veřejně, jak se věci mají. Nechápali, že není kde, že ani člen vlády nemá šanci něco skutečně veřejně sdělit. (Neexistovaly "sociální sítě".) Z tiskové konference vybrali půl věty a zbytek překroutili. Redaktoři mi pak slibovali, že mi článek dají k autorizaci, někdy skutečně dali, ale pak stějně vyšlo něco jiného, než mi poskytli ke kontrole. Vrcholem byla redaktorka MFDnes, která zcela změnila moje odpovědi, což mi vysvětlila tak, že moje odpovědi "neměly šťávu", redaktorka Respektu dokonce byla tak tvůrčí, že publikovala rozhovor, který jsem jí vůbec neposkytl. Ale ani to nestačilo, a tak například vyšel časopis s fotomontáží na titulní straně - moje fotografie za mřížemi s titulkem "Skončí za mřížemi?". Uvnitř jsem se nedočetl, proč bych měl skončit za mřížemi, ale čtenáři "správně pochopili", že jsem darebák.

Když jsem kdysi okrajově v přednášce popisoval svoje zkušenosti s fungováním médií, "mediální anylytička" to ve svém článku popsala tak, že jsem "ronil slzičky, že mu šlápli na kučí oko". To je profesionální cynismus. Přítel novinář mi vysvětlil, že mi nejdou po krku jen za peníze, z přesvědčení nebo z osobní zášti, ale ctižádostí každého redaktora (skoro každého) je "ulovit velkou rybu".

Místopředseda vlády Miroslav Grégr se chtěl bránit a tak chodil po soudech. Marně, protože k čemu je sotva čitelná omluva na dva řádky za půl roku? Pavel Dostál se smál, že mo to vadí, nic prý není staršího než včerejší noviny. Ale každý den vycházely dnešní, každý den vysílal rozhlas a televize. Nakonec se jako ministr kultury sám dostal pod palbu, když chtěl zákonem prosadit "právo na odpověď", tedy, že by museli otisknout reakci osočené osoby. Média spustila řev. Prý by to nepřípustně zaplevelilo média všelijakými žvásty. Nechtěla si nechat vzít svoje "právo na lhaní". Pavel Dostál couvnout nemusel, zákon byl prostě zamítnut, většinová opozice potřebovala mít v médiích spojence na menšinovou vládu. Média jsou ostatně stále na straně těch, kteří je krátce po roce 1989 ovládli. Dnes tyto síly reprezentují jen malou část veřejnosti, ale to jim nevadí. Velký vliv (hlavně na blbé) si drží.

Na konci minulého století prakticky neexistovala nezávislá média a postoje, které většina médií dodnes hájí, byly většinové nebo skoro padesátiprocentně rozšířené. Tak tomu už dávno není. Síly ovládající média se nechtějí vzdát svého vlivu. Rády by i nadále tvořily veřejné mínění podle potřeb, tedy zmanipulovanými zprávami a jednostrannými komentáři. Soukromá média mají na jednostranné komentáře samozřejmě právo. Veřejnoprávní ze zákona nesmějí. A přece to činí.

Jak se můžeme správně rozhodovat bez pravdivých informací? Jak potom vypadá "demokracie"? Učinit přítrž této praxi je povinností skutečných demokratů.

(poznámka autora: jedna z podmínek za nichž lze bez svolení autora citovat je, že komentář musí významně přesahovat rozsah citace)

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele