Aby se uvolnilo napětí, které vyvolává v titulku zmíněný závažný jev, dovolím si začít starým „sovětským“ vtipem. Potkají se dva vězni v gulagu a ten jeden se druhého ptá, jestli je politický. Následuje přisvědčení. „A jak ses sem dostal?“ „Protože jsem línej,“ zní odpověď. „Jak línej?“ „My jsme pili vodku s Vladimírem a vykládali jsme si politické vtipy. Ráno jsem se probudil kolem deváté v posteli, hlava mě bolela jako střep, ale říkal jsem si: měl bys tam jít. Kolem desáté hodiny jsem se zvedl a šel Vladimíra udat. Jenže on tam byl dřív.“

Petr Hampl se ve svém článku nazvaném Zamyšlení nad novodobým udavačstvím (k přečtení zde) pokusil analyzovat situaci, kdy se dnes – podle jeho názoru – někteří lidé za udavačství politicky nekorektních výroků přestávají stydět, ale naopak se jím chlubí, což má být věc dosud v dějinách nevídaná. Rád bych celou problematiku uvedl do širších souvislostí.

Problémy růstu se změnily v růst problémů

Začnu zeširoka. Dnešní politický systém bych charakterizoval jako demokraturu, tedy směsici demokracie a jistého autoritativního přístupu. Současná politická praxe byla založena krátce po převratu v roce 1989. Odpor proti právě svrženému režimu byl tehdy tak velký, že každý, kdo by nové zřízení nějak kritizoval, by se dostal do izolace a ještě by se jím navíc opovrhovalo. Politická síla doprovázená souhlasem veřejného mínění a přizvukujícími médii, která následně ovládla společnost, byla skutečně tak mohutná, že se také nikdo na nějakou oponenturu, až na pár solitérů, vůbec nezmohl. Většina lidí si kritický hlas vůbec netroufla pozdvihnout a zmínění solitéři se stali spíše zdrojem nejistoty a pocitu nebezpečí, takže málokdo si troufal se k nim přidat. Dnes se situace podstatně mění, protože demokratura slábne. Jak slábne, tak samozřejmě zesiluje represi, protože se chce udržet u moci. Vlnu udavačství, kterou zmiňuje Petr Hampl, vidím jako projev slabosti. V politickém cyklu se zkrátka dostáváme do období chřadnutí režimu, kdy se problémy růstu změnily v růst problémů, které společnost, která už je nějakým způsobem zafixována, není schopná řešit. Potíže narůstají, kritika sílí a nejde jen o situaci v Česku, protože všude v Evropě i USA je situace podobná. Tam i tam zaznamenáváme vzrůstající tlak na konformitu, například ve Spojených státech na sebe vzal podobu zákona, kterému se říká USA PATRIOT Act (česky Zákon o sjednocování a posilování Ameriky poskytováním vhodných pomůcek potřebných pro stíhání a bránění terorismu z roku 2001). Jinde vznikají podobné zákony. Objevují se všeobecně snahy legislativu zneužívat tak, aby se lidem nedovolilo projevit svoje názory. Opět jde jen o slabost, protože lidé si své názory stejně podrží, nicméně některé slabé jedince bude celá společenská atmosféra inspirovat k udavačství.

Vždyť i obyčejné drby jsou v podstatě udavačství…

Nutno konstatovat, že obecná tendence ke konformismu je nezpochybnitelná. Do hry vstupuje dvojí pohled: na jedné straně se pro někoho rýsuje odměna, pro druhého trest. Puzení, že na „nepříznivou“ situaci je třeba nějak reagovat, je silné. Tendence ke konformitě je ostatně hluboce biologicky založena a není rozumově úplně zvládnutá. Fakt, že ryby plavou v hejnech, není žádná náhoda, protože je to chrání před útoky predátorů. Ryby, které plavou úplně uvnitř hejna, jsou jazykem lidí s hejnem nejkonformnější. Mají tak největší šanci, že nebudou napadeny. Stejné je to se stády zeber nebo antilop, ohrožených útoky šelem. Když utíkají v sevřeném šiku, tak mají větší šanci na přežití. Také lidé se snaží být konformní, aby se ochránili. Na druhou stranu udávání je už extrém, slabost, i když je v psychice založeno velmi hluboce. Vždyť i obyčejné drby jsou v podstatě udavačství, jde totiž o snahu manipulovat cizími názory v něčí neprospěch, děláme to všichni. Snažíme se sice drbům vyhnout, protože takové konání je trapné, nicméně snaha upozorňovat na „nesprávné“ chování je záležitost sociální kontroly, pod jejímž „dohledem“ žijeme všichni a stále. Vyjít si na ples v červených teplákách nejde, každý se snaží být konformní, aby nevzbuzoval přílišnou pozornost. Mnohé své myšlenky, představy a názory si člověk zkrátka nechává pro sebe. Pokud je přece jen prezentuje, pečlivě vybírá místa a situace, kde tak učiní.

Udávat to nebudu, ale hlásit se to musí

Skutečnost, že někteří lidé mají tendenci udávat, zní velmi ošklivě. Aby se vše zjemnilo, vznikl slogan „udávat to nebudu, ale hlásit se to musí“. Jde o jakési puzení jedince napravovat chování jiných tím, že na ně upozorní nějakou domnělou nebo skutečně existující vnější sílu, která potřebnou nápravu provede. Žalobníčkovi se dostane odměny za to, že se choval konformně. Odměna nemusí mít finanční charakter, může se zkrátka jednat o dobrý pocit, že se udavač opírá o sílu někoho, komu udává. Všichni se zkrátka podílíme na společenské kontrole, nejsme jen jejím předmětem.
Když Petr Hampl říká, že „před několika desítkami let se svoboda projevu považovala za něco posvátného, zatímco dnes se říká svoboda projevu ano, ale jen pokud nezazní to, to nebo to,“ plně s ním souhlasím. Shodneme se pochopitelně i na navazujícím Hamplově tvrzení, že za zmíněných okolností moc prostoru pro svobodu už nezbývá. Akceptovat a tolerovat jiné názory a postoje je třeba se učit od útlého věku. Děti v mateřské školce to neumějí, ony se chtějí zavděčit a jsou tedy intuitivně konformní, když říkají paní učitelce, že Novák leze na židli, a žádají potrestání. Děti s ostřejší náturou vykonají na Novákovi rozsudek samy, shodí ho totiž ze židle. Lidé musí být zkrátka k tolerování odlišného mínění nebo jednání vychováváni, protože sami od sebe je neakceptují. Jestliže je však společenská atmosféra taková, že toleranci popírá, tak se toleranci nikdy nenaučí.

Ivan David