Že nám hrozí přerušení dodávek strategických surovin, anebo že může být komplexně ohrožena kritická infrastruktura, naopak není žádná novinka. A podobně se už v minulé strategii prorocky zmiňovala nestabilita a regionální konflikty v euroatlantickém prostoru a jeho okolí.

Vedle hrozeb, které zmiňují politici v bezpečnostní strategii, existují také hrozby, které politici nevidí, anebo vidět nechtějí, přičemž jednou z největších hrozeb pro naprostou většinu neprivilegovaných občanů jsou sami politici.

Řada hrozeb se odvíjí od neschopnosti politiků garantovat lidem důstojné podmínky existence. Ta neschopnost je pak kombinací nekompetentnosti a rostoucí bezmoci volené politické reprezentace, která se stále více stává pouhou servisní elitou nikým nevolených mocných.

Mechanismus privatizace politiky je dobře popsán a v praxi vidíme, kam míří svět podle oligarchů, kteří prosazují své zájmy skrze politické loutky, anebo se nechávají zvolit, aby svůj byznys řídili napřímo.

Tam, kde se jim nedaří získat či udržet trhy anebo získat či udržet kontrolu nad byznysem se surovinami a energií, řízeně organizují chaos, nestabilitu a krveprolití.

Bez nadsázky platí, že největší bezpečnostní hrozbou jsou obří nadnárodní korporace vymykající se jakékoli demokratické kontrole, které sledují pouze svůj zisk a ten realizují doslova přes mrtvoly.

Když se tedy v bezpečnostních strategiích hovoří o státech usilujících o revizi mezinárodního uspořádání, zmiňuje se pouze polovina problému, který máme. Tou druhou polovinou našeho problému jsou státy, které s prstem na spoušti hájí stávající uspořádání, ze kterého už přitom neprofitují jejich občané, nýbrž jejich klienti. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.