Zároveň se rozhořčí i většina těch, kteří na tyto platy nedosahují, a pro jistotu je i zdůrazněno, že studie jsou a byly zdarma, a tak ke všemu přišli tito pracovníci velmi lacino. Obdobně je jako další důvod uváděn i nedostatek peněz na vybavení a zařízení nemocnic a ordinací nebo škol, které zajišťují přípravu lékařů, sester a dalších. Dospěje se tak k závěru, že je nezbytné zdravotnická zařízení zprivatizovat a udělat tak konečně pořádek. Jak také jinak, když ve zdravotnictví se točí kolem 300 miliard Kč ročně, co už jsou slušné peníze

. A tak nevím, k čemu má zdravotnictví vlastně sloužit. Jsem sice laik, ale vzhledem k věku už ta absolutní anorektička s kosou i kolem mě párkrát švihla, tak mě, stejně jako i další zdravotnictví zajímá. Jak se říkalo, zdraví máme jen jedno, a od lékaře a vůbec celého zdravotnictví čekáme pomoc. I přesto, že málokdy dodržujeme lékaři nám dané zákazy, příkazy a doporučení. Ale pořád věříme, že lékaři stále dodržují a naplňují Hippokratovu přísahu, a vedou k tomu i další personál, a v případě potřeby nám pomůžou.

My, lid obecný, jsme vůbec spíš názoru, že zdravotnictví by mělo sloužit k udržování zdraví a života občanů naší republiky. I když kdysi jeho náklady byly hrazeny z daní z příjmu a částečně i přímo ze státních prostředků, po převratu se obnovilo zdravotní pojištění a vznikla řada pojišťoven, jejichž počet se postupně ustálil na 7. Proč zrovna 7, nevím. Snad, že 7 má být šťastné číslo, ale myslím, že v tomto případě by 1 určitě byla šťastnější.

Zdravotnictví, nakonec jako skoro všechno, je v rukou politiků. Ti by ho měli řídit systémově, co se bohužel neděje. Spíš se v něm uplatňují okamžité nápady, a pak zase jiné nebo někoho jiného. Systémové řízení není rozhodně nahodilé zvyšování platů. Ani např. budování baby boxů, porody mimo porodnici, rušení dětských lékařů, zavádění, místo nich, rodinných lékařů, a řada dalších zkoušek, co lékař, sestra a pacient ještě snesou. Není jím ani přejmenování pacienta na klienta, kdy zavádíme místo označení „trpící“ označení „nakupující“, a děláme tak z nemocnic jakési obchodní domy.

Na zdravotnictví nelze hledět očima ekonoma

Pamatuji dobu, kdy většina starých lidí chodila bez zubů, kdy hodně dětí bylo postiženo obrnou, černým kašlem, kdy TBC, syfilis, chřipka a další byly hrozbou. Kdy na vesnici se v případě onemocnění chodilo za bábou. Byla to ale i doba, kdy si lidé lékařů vážili, a nechali je ve většině dělat jejich práci. Také dát dohromady postupně systém zajišťující nějakým způsobem lékařskou pomoc všem, ať už odstraněním epidemií, zavedením pravidelných kontrol, zrušením závislosti zdravotní pomoci na možnosti zaplacení.

Člověk, který je vtažen do soukolí zdravotnictví se nestačí divit. Jednak obětavosti části personálu, ale i naopak. To samé platí o pacientech. Jsou ukáznění, ale i arogantní hrubci. Není zcela jasné, na co má nemocný právo, a na co ne. Možná by bylo dobré, kdyby si na ministerstvu zdravotnictví uvědomili, že většina nemocných má potíže sama se sebou, a nejde do nemocnice proto, aby si prostudovala zákony a právní předpisy týkající se jejich hospitalizace, ale i pobytu doma a dovozu do nemocnice a zpět. Bylo by snad vhodné zpracovat brožuru, na co má a na co nemá pacient nárok, a kde musí o co žádat.

Asi je už nejvyšší čas opět začít považovat zdravotnictví za resort sloužící a pomáhající lidem v nemoci, a nikoli za výdělečný podnik, který se hodnotí podle dosažené míry zisku, ani za zařízení zprostředkující výrobcům léčiv jejich odbyt nebo pohřebním ústavům jejich zakázky. Na zdravotnictví, jako na celek nelze hledět očima ekonoma, právníka, technika, ale pouze a jedině nemocného a jeho ošetřujícího lékaře, sestry a dalšího zdravotnického personálu. Jeho posláním je léčit, uzdravovat, odstraňovat bolest, a to je pro lidi daleko více než jakkoli veliký pytel peněz.