Před několika málo dny jsme se dozvěděli, že v Česku právě teď prožíváme nejlepší období, jaké jsme kdy měli v historii. Řada nás, místo aby tuto zprávu médií brala vážně, myslela na začarovaný kolotoč, stále rychleji se točící nejen kolem nás, ale i s námi. Jistě, pokud jsem dostatečně movitý, mohu mít, co chci, pokud to existuje. Mohu být třeba každý den na kterémkoli místě světa. Můžu si vykládat s člověkem na druhé straně zeměkoule a přitom se navzájem vidět. Zároveň spolu s tím sledovat v televizi, nebo na internetu třeba lov velryb.

Bohužel tento pokrok má svou odvrácenou tvář, spočívající v starém přísloví, „oheň je dobrý sluha, ale špatný pán“. Podřizujeme se technice, toužíme po jejích posledních novinkách, jejich vlastnictví je vyjádřením našeho postavení ve společnosti, anebo minimálně zobrazením tohoto postavení. Vůbec ale nezvažujeme, zda je potřebujeme opravdu, nebo se bez nich klidně obejdeme. Lidé mezi sebou přestávají mluvit, mít na sebe čas. Jsme informováni o zemětřesení, potopách, bouřích a dalších pohromách tisíce kilometrů daleko, ale že soused si zlomil nohu a potřebuje donést nákup, o tom nevíme, pokud nemůže nalézt mobil, aby někomu zavolal.

V naší společnosti, a nyní nemyslím jen Česko, se děje mnoho věcí, přinejmenším podivných. Mění se hodnoty, mění se význam slov, začínáme cítit jakousi pachuť. Sice máme demokracii, jejíž fungování spočívá údajně na tzv. oddělení, ale i propojení tří základních mocí státu, tj. moci zákonodárné, svěřené parlamentu, exekutivní svěřené vládě a soudní svěřené soudům. Ale je tomu skutečně tak, a jak si tito nositelé jednotlivých mocí skutečně počínají při jejím uplatňování, ale též při zajišťování její funkčnosti, uplatnění jejích zásad jak státem pro občany, tak občany mezi sebou navzájem? Zásad vyjádřených ve zkratce slovy rovnost, volnost, bratrství ve stejné míře pro všechny?

Lidé se už zase dělí znova na ty horní a dolní, na ty, co spolu mluví, a ty kteří nestojí ani za řeč, o čem jsme si v minulém století mysleli, že je na věky překonané. Občan přestává být občanem, rozhodujícím nejen o sobě, ale také o státu a stává se voličem, jehož hodnota upadá a rovná se pouze ceně nutné na získání volebního hlasu. Navíc se ještě k jejímu dalšímu snížení užívá zpochybňování výsledků voleb všemi možnými způsoby, pokud není zvolen ten, nebo ti, které si přála elita, či establishment.

Opět platí dílo Petra Chelčického „O trojím lidu“. I dnes jsou aktuální věty: Ďábel posadil na úřady lidi pyšné, kteří lidem neslouží. Světská moc se stará jen o svůj užitek, aby nepřišla o panství nad žádným člověkem. Rozdělení na trojí lid podle dělby práce a moci světské a jiných úřadů tělesných, nemůže, v pravdě řečeno, býti dílo Kristovo. Moc světská mečem má brániti dvou stránek, a kněží učiti mají dvě stránce, a robotní lidé mají krmiti pány a kněží, robotně dobývati jim jídla, pití a platů. Ale obojí spolu, páni i kněží, vozí se na robotném lidu, jakž sami chtějí. Tito pláčí, a oni se smějí jich veliké bídě. Neb snadno jest na tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, chlapy a výry sprostným lidem dávati a odříti je jako lípu a hlavu jim zbíti a vždycky hojně jísti a píti dobře a nejlepší věci, bez užitku marnosti mluviti a rozličné hříchy bez studu páchati.