Před několika málo dny jsme se dozvěděli, že v Česku právě teď prožíváme nejlepší období, jaké jsme kdy měli v historii. Řada nás, místo aby tuto zprávu médií brala vážně, myslela na začarovaný kolotoč, stále rychleji se točící nejen kolem nás, ale i s námi. Jistě, pokud jsem dostatečně movitý, mohu mít, co chci, pokud to existuje. Mohu být třeba každý den na kterémkoli místě světa. Můžu si vykládat s člověkem na druhé straně zeměkoule a přitom se navzájem vidět. Zároveň spolu s tím sledovat v televizi, nebo na internetu třeba lov velryb.

Bohužel tento pokrok má svou odvrácenou tvář, spočívající v starém přísloví, „oheň je dobrý sluha, ale špatný pán“. Podřizujeme se technice, toužíme po jejích posledních novinkách, jejich vlastnictví je vyjádřením našeho postavení ve společnosti, anebo minimálně zobrazením tohoto postavení. Vůbec ale nezvažujeme, zda je potřebujeme opravdu, nebo se bez nich klidně obejdeme. Lidé mezi sebou přestávají mluvit, mít na sebe čas. Jsme informováni o zemětřesení, potopách, bouřích a dalších pohromách tisíce kilometrů daleko, ale že soused si zlomil nohu a potřebuje donést nákup, o tom nevíme, pokud nemůže nalézt mobil, aby někomu zavolal.

V naší společnosti, a nyní nemyslím jen Česko, se děje mnoho věcí, přinejmenším podivných. Mění se hodnoty, mění se význam slov, začínáme cítit jakousi pachuť. Sice máme demokracii, jejíž fungování spočívá údajně na tzv. oddělení, ale i propojení tří základních mocí státu, tj. moci zákonodárné, svěřené parlamentu, exekutivní svěřené vládě a soudní svěřené soudům. Ale je tomu skutečně tak, a jak si tito nositelé jednotlivých mocí skutečně počínají při jejím uplatňování, ale též při zajišťování její funkčnosti, uplatnění jejích zásad jak státem pro občany, tak občany mezi sebou navzájem? Zásad vyjádřených ve zkratce slovy rovnost, volnost, bratrství ve stejné míře pro všechny?

Lidé se už zase dělí znova na ty horní a dolní, na ty, co spolu mluví, a ty kteří nestojí ani za řeč, o čem jsme si v minulém století mysleli, že je na věky překonané. Občan přestává být občanem, rozhodujícím nejen o sobě, ale také o státu a stává se voličem, jehož hodnota upadá a rovná se pouze ceně nutné na získání volebního hlasu. Navíc se ještě k jejímu dalšímu snížení užívá zpochybňování výsledků voleb všemi možnými způsoby, pokud není zvolen ten, nebo ti, které si přála elita, či establishment.

Opět platí dílo Petra Chelčického „O trojím lidu“. I dnes jsou aktuální věty: Ďábel posadil na úřady lidi pyšné, kteří lidem neslouží. Světská moc se stará jen o svůj užitek, aby nepřišla o panství nad žádným člověkem. Rozdělení na trojí lid podle dělby práce a moci světské a jiných úřadů tělesných, nemůže, v pravdě řečeno, býti dílo Kristovo. Moc světská mečem má brániti dvou stránek, a kněží učiti mají dvě stránce, a robotní lidé mají krmiti pány a kněží, robotně dobývati jim jídla, pití a platů. Ale obojí spolu, páni i kněží, vozí se na robotném lidu, jakž sami chtějí. Tito pláčí, a oni se smějí jich veliké bídě. Neb snadno jest na tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, chlapy a výry sprostným lidem dávati a odříti je jako lípu a hlavu jim zbíti a vždycky hojně jísti a píti dobře a nejlepší věci, bez užitku marnosti mluviti a rozličné hříchy bez studu páchati.

Platí snad už názor Mistra Jana Husa, že rozum je roven víře a i neprivilegovaní lidé mají právo posuzovat, zda představitelé církve a světské moci jednají v souladu s biblí, hlavně evangelii, a pokud tak tito nejednají, mají neprivilegovaní právo neposlušnosti a povinnost nápravy?

Obdobně jak tehdy z kazatelen, jsme nyní přesvědčováni z médií, že daný společenský stav je jedině možný a je tím nejlepším, co může být. Lidé hledající třetí cestu, kteří odmítají prohlásit, že neexistuje, nejsou už upalováni, máme přece jen dvacáté první století, ale je jim bráněno jejich názory uveřejnit, a pokud se jim to nějak povede, jsou minimálně přehlušeni a umlčeni, uráženi nebo prohlašováni za populisty, demagogy, xenofoby atd.

Bohužel příznaky tohoto obratu se objevují stále častěji. Ale díky propojenosti médií, jejich organizovanosti a též závislosti na úrovni a nákladnosti je zajišťující techniky, lze poměrně snadno omezit, ne-li zcela potlačit varovné názory upozorňující na tento fakt, nebo je aspoň ztlumit. Zároveň též zachovávat domněnku možnosti svobodného vyslovení jakéhokoli názoru. Ten nepohodlný se pak rozmělní v množství názorů jiných, sestavených tak, aby v paměti zůstaly názory správné, z hlediska elit. Či se vyvrací vyjádřeními několika znalců či analytiků, kterým se poskytne potřebný prostor. Ne, cenzura není vždy potřebná, už se ví, že je kontraproduktivní. Někdy naopak i stačí odvolávat se na nezbytnost zachovávání principů, na kterých stojí lidská společnost s tím, že každému principu se dá jiný význam.

Všichni víme, že bez daní stát nezajistí dopravu, obranu, bezpečnost, školství a řadu dalších potřebných věcí pro občana. Ale řada lidí má pochyby, zda zrovna EET je tím nejlepším způsobem výběru těchto daní. Už vůbec nikdo, mimo státní zaměstnance, nechápe, proč jich musí být zase víc a proč se jim musel několikrát zvýšit plat. Ani nechápou tzv. živnostníci a malí podnikatelé, proč stát přebírá závazky OKD jeho zaměstnancům ve výši cca 700 milionů nebo dává investiční pobídku firmě Bosch pro postavení výrobny v kraji, kde prakticky nejsou nezaměstnaní, ve výši několika set milionů. Obdobně je tomu i u zabezpečení zdravotnictví a sociálního systému. Proč? Nedávno se v Partii rozčílil europoslanec Pospíšil nad návrhem řady poslanců doplnit trestní zákon trestným činem hanobení prezidenta republiky. Poukazoval hned na ústavu a její součást Listinu základních práv a svobod. Bylo by to od něj jistě pěkné, nevzpomenout si, že v době, kdy byl ministrem spravedlnosti, byl odsouzen řidič autobusu v Olomouci Smetana a uložena mu náhrada škody politické straně ODS, protože přimaloval tehdejším kandidátům politických stran na volebních plakátech tykadélka, a ODS jako jediná ho žalovala. Co udělal pan Pospíšil tehdy? Co udělal pro odstranění následků studia, minimálně podivného, na Plzeňské právnické fakultě? Co udělal proti lichvě, proti porušování zákona o exekuci? Co pro zjednodušení a zefektivnění práce soudů všech stupňů a státního zastupitelství? V podstatě se podle dopadů lze domnívat, že nic účinného. Proč tedy zrovna nyní?

Nebo v OVM ministr Stropnický prakticky vylučoval jednání s Ruskem a Čínou ohledně imigrace. Snažil se asi vsugerovat divákům, že Rusko má snahu učinit Evropu slabou a bezbrannou právě touto imigrací. Proč by tomu tak mělo být, na to neodpověděl. Chápu, že lidé mají nějakou zemi rádi a nějakou ne. Ministr je sice také člověk, i když řada z nich si patrně myslí, že jsou něco víc, ale neměl by jednat podle svých antipatií. Žijeme totiž ve světě, kde vzhledem k současnému stavu techniky, musí jednat každý s každým, protože tento svět může existovat dál, už jen jedině na domluvě, a nikoli na předvádění síly, zvlášť když žádnou nemáme. Jeho zmínka o sankcích už byla spíš pro legraci králíkům. Ještě se pan Stropnický stále domnívá, že EU by měla být k tureckým požadavkům vstřícná, pokud EU chce, aby Turecko bránilo balkánskou cestu a nedovolilo volnému toku uprchlíků, když už to vzdala i paní Merkelová?

Co nadále s diskriminací? Jaký je rozdíl mezi pozitivní a negativní? Pouze, že je každá určená někomu jinému, ale o diskriminaci jde neustále. Bylo by snad dobré, kdyby si to uvědomili i v různých organizacích, které se pomoci diskriminovaným věnují. Bylo by dobré, kdyby se věnovaly snížení nákladů na vlastní provoz. Marně jsem přemýšlel o jejich účelnosti, když některé z nich spotřebovávají cca 70 % prostředků pro sebe a jen 30 % jde těm postiženým.

Nedávno nám v televizi ukazovali cvičení úřednic sociálních odborů na Moravě. Policie je učí prvkům sebeobrany kvůli jejich pracovišti, kde jsou občas napadány klienty. Jistě se jedná o chvályhodný úmysl policie, aby se úřednice aspoň nějak dokázaly bránit stále častějším útokům na ně. Stejně tak lékaři, zdravotní sestry, učitelé, pracovníci restaurací, heren, benzinek, muzeí a raději se omlouvám všem, které jsem neuvedl, neboť pomalu se bude jednat takřka o většinu zaměstnání, kde se poskytuje nějaká služba lidem.

Pokud uvedené úřednice přestanou s nácvikem, za pár týdnů se už ubránit nedokáží, protože schopnost obrany bez trvalého nácviku postupně zmizí. Vzhledem k jejich věku, pochybuji, že ještě všechny nacvičují. K tomu co budou dělat potom, se nikdo nevyjádřil. Ani k tomu, proč se mají bránit samy, když fyzické napadení má řešit policie a justice, orgány zřízené k obraně a ochraně občanů a práva. Neměli by snad být trestáni ti, kteří tyto konflikty vyvolávají?

Uvedené skutečnosti důležité pro život občana, vyplývající ze stavu společnosti, svědčí spíš tomu otáčení kola dějin zpět. Proto bychom měli nechávat slovům jejich význam, a ne jej rozmělňovat různými přívlastky. Zákony dodržovat a aplikovat pro všechny stejně, a ne je neustále měnit, někdy ještě před nabytím platnosti a účinnosti, jako např. ten o EET. Také možná, kdyby se věnovalo tolik úsilí likvidaci možnosti úniku těch nejbohatších do daňových rájů, jako se věnovalo EET, bylo by to přínosnější.

Obdobně zabývala se snad vláda nebo jiný vrcholný úřad srovnáním vývozu zisku z naší země s objemem příspěvků od EU a v případě nerovného stavu i nápravou této věci?

Nakonec má každý možnost se v noci aspoň někdy podívat na přenosy záznamu jednání poslanecké sněmovny nebo senátu. Možná by byla řada lidí překvapena tím, koho volila. Někdy příjemně, někdy nepříjemně. Ale věnujme více času poznávání našich představitelů, a to při jejich práci. Pak třeba se nemusíme smiřovat s tím, že před volbami se slibuje něco jiného, než co se potom dělá. Také ne vždy mají pravdu ti, co se jí tak zaklínají, a už vůbec ne ti, co křičí nejhlasitěji a nejčastěji.

JUDr. Ivan Jordák, Letohrad