Abychom se nevěnovali jen panovníkům, pak 29. 4. 1885 se narodil novinář Egon Erwin Kisch a 30. 4. 1883 spisovatel Jaroslav Hašek. Překvapilo mě, že o králi Jiříkovi, jsem nenašel nikde zmínku, a šesti sté výročí je přece už pěkně kulaté a narození je významná událost. Dovoluji si i připomenout, že i v tak pochybné a ovlivňované anketě, jako byla v ČT anketa o Největšího Čecha, skončil král Jiřík na 14 místě, hned za Karlem Gottem.

Přestože slavíme výročí každého čičmundy, domnívám se, že k opomenutí výročí narození krále Jiříka mohly vést tři důvody. Prvním je středověká církevní zásada, člověk, u kterého se nezná jeden z rodičů a pochází z nemanželského, tedy církví nepožehnaného stavu, je nemanželský parchant. Jiříkův otec je znám, byl jím Viktorin z Poděbrad, ale Jiříkova matka je nejistá. Snad jí je Anna z Vartenberka, neteř Čeňka z Vartenberka. Ovšem hned tu máme další zádrhel. Jiřík byl sice z panského významného rodu, který patřil mezi nejbohatší a také nejmocnější v Čechách a na Moravě, ale až příliš byl poznamenán husitstvím. Jeho dědeček Boček z Kunštátu a Poděbrad organizoval spolu s Nejvyšším purkrabím, Čeňkem z Vartenberka a Moravským zemským hejtmanem, Lackem z Kravař a Helfštýna protestní list proti zatčení a upálení Mistra Jana Husa, který 452 šlechticů pečetilo. Otec Jiříka, Viktorin z Kunštátu a Poděbrad byl dokonce přítel Jana Žižky, několikrát mu pomohl dostat se z nepříznivé situace, a Jan Žižka ho ustanovil vykonavatelem svého dědictví, které sice nebylo většího rozsahu, ale jednalo se spíš o projev důvěry Jana Žižky. Možná, že v někom z establishmentu se probudilo svědomí a při oslavách založení a vzniku Československa vzpomenul, že jedním z prvních zákonů nové republiky byl zákon č. 61/1918 Sb., o zrušení šlechtických titulů, později ztvrzený zákazem jejich užíváni a sankcí při porušení tohoto zákona, a tedy se porušení tohoto zákona raději vyhnuli, i když se nám Československo už podařilo rozbít.

Jiřík na sebe poprvé výrazně upozornil, když katolíky zvolený český král Albrecht Rakouský obléhal Tábor, který ho za krále nechtěl uznat. Zbylí husité poskytovali Táboru pomoc, mezi nimi i Jiřík, kterému bylo tehdy 18 let. Přitom narazil na část Albrechtovy jízdy a porazil ji, tím se stal rovnocenným ostatním, zvolili ho jak mladoboleslavským hejtmanem, ale i mezi volitele českého krále, a stal se spolupracovníkem Hynce Ptáčka z Pirkenštejna, který vedl východočeský husitský landfrýd. Po smrti Hynce Ptáčka ho Jiřík nahradil, v roce 1448 obsadil během dvou dnů Prahu při ztrátě jednoho vojáka a stal se správcem země. Jak je u nás obvyklé, byl za správce uznáván dříve v cizině, než katolíky doma. Jiřík byl zvolen zemským správcem husity i katolíky 27. 4. 1452, 1. 9. 1452 se Jiříkovi poddal i Tábor a další husitská města. Jiřík přiměl k dohodě i Oldřicha z Rožmberka a plzeňský landfrýd. Samozřejmě, že je tato doba hodnocena mnohými, ale než dlouhé úvahy a dokazování, mi je bližší názor lidí, asi už tehdy vznikající po hospodách, v dílnách, na polích, při čekání na mši, nebo přestávce před další učební hodinou na školách, kterými jsou různá rčení, se snahou vyjádřit tehdejší dobu, zejména tato: král Ladislav kraloval a pan správce Jiřík vládnul; za krále Holce (jedna z přezdívek Ladislava) byla za groš ovce; za pana správce mohla panna s ošatkou zlata na hlavě projít Čechy bez úhony. Byl i nazýván husitským králem, králem dvojího lidu, co ve zkratce informovalo, že v Čechách si i poddaný může zvolit jedno ze dvou náboženství, a to pod jednou nebo pod obojí, později po přímluvě Jana Rokycany vyznávat i třetí, Jednotu bratrskou.

Na jaře 1455, na sněmu evropských panovníků ve Vídni, byl účasten i Jiřík jako vyslanec krále a koruny české. Jednalo se o Turcích, kteří dobyli Cařihrad 1452 a pokračovali dál na Balkáně. Jiřík nabízí, že proti nim vytrhne s veškerou českou brannou mocí, pokud s ním všechny okolní státy uzavřou mír, co se nestalo. Požaduje, aby král Ladislav jel do Čech a v Praze se oženil, ne ve Vídni. Nakonec Ladislav odjel do Čech v září 1456, po hrozbě Jiřího, že pokud nepřijede sám, tak si pro něj dojde s vojskem. 23. 11. 1456 král Ladislav zemřel na leukémii, ale až do současnosti se lživě vykládalo, že byl otráven Jiříkem, nebo královnou, druhou manželkou Jiříka, Johanou z Rožmitálu, dokud profesor Vlček neprokázal, že Ladislav zemřel na leukémii.

Volba českého krále měla být v únoru 1458 a bylo pět kandidátů, ale srocení obecného lidu před Staroměstskou radnicí, který chtěl Jiříka králem, přimělo stavy, že 2.3.1458 jím byl zvolen husity i katolíky. Zahraniční reakce byly různé, příznivých menšina. Doba mu příliš nepřála. Země po husitských válkách, kdy čelila napadení pěti křižáckých výprav, hospodářsky poničena a vyčerpána. Začínala tzv. malá doba ledová, ve vyšších polohách se končilo se zemědělstvím, a přecházelo do nížin. Těžba stříbra, vyrovnávající obchodní deficit, klesla na třetinu. Většina států Evropy považovala Čechy za kacíře a vzájemné vztahy závisely na uznávání kompaktát oběma stranami, jak se zástupci husitů dohodli se zástupci basilejského koncilu. Zem měla obyvatele rozdělené na římské katolíky, na pod obojí a později ještě Jednotu bratrskou, čerpající z učení Petra Chelčického.

V lednu 1462 odjeli poslové krále Jiříka do Říma, kvůli potvrzení kompaktát papežem, ale bezúspěšně. Ukázalo se také, že člen poselstva, královský prokurátor Doktor Fantinus de Valle z Dalmácie, krále Jiříka vůbec nehájil, právě naopak a stal se papežským legátem. Jiřík ho nechal zavřít, ale později propustil a vypověděl ze země. 12. 8. 1462 král Jiřík svolal dvorský sjezd, kde se mělo jednat o výsledku poselství do Říma. Když poslové přednesli průběh jednání a papežovo rozhodnutí, přečetl Jiří přísahu, kterou složil před korunovací, a obhajoval kompaktáta a přijímání podobojí. Pak prohlásil, že je chce hájit, i kdyby měl přijít o korunu a o život. Zároveň začíná s horečnatou diplomatickou činností, vysílá poselstvo po Evropě s návrhem Smlouvy o nastolení míru mezi křesťany, která je směrována proti Turkům, kteří obsazují Balkán, ale pomíjí císaře a papeže. Znovu, opět ale bezúspěšně vysílá poselstvo v letech 1465 až 1467. Zabezpečuje si i jednáním spojence. 1462 Ludvík bavorský a falckrabě Fridrich nabízejí Jiříkovi zprostředkování s papežem, když Pius II v reakci na mírový projekt Jiřího a výzvu části katolických pánů, povolává Jiříka roku 1464 na soud do Říma. Zemřel, ale jeho nástupce Pavel II. půhon Jiříka obnovil, zbavil poddané poslušnosti a 23. 12. 1467 klatbu proti Jiříkovi uskutečnil, i když Matyáše králem uznali jen Bavoři. Palacký uvádí, že papeži napsal kvůli tomu Vilém mladší z Riezenburka a z Rábí dopis, v kterém uvádí, že je z rodu Hrabišiců, pro které je přísaha svatá a nikdo ho jí nemůže zbavit. Že papeže uznává jako duchovního vládce, ale Jiříka jako svého světského vládce, proto ať papež neplete ty dvě věci dohromady, že to povede k válce a vše odnesou prostí lidé, kteří s tím nemají nic společného. Krále, že neopustí, protože Ježíš řekl, dávejte císaři co je císařovo, a co božího bohu. Zpochybnil i správnost soudu nad králem. Aby papež rozvážil, zda k dobrému vedou jeho klatby, či vedou ke zlehčení a zošklivení moci a správy duchovní. Vratislav z kruciáty jásala, v Bavorsku a Lipsku ji odmítli. Na sněmu v Praze se pro Jiříka vyslovili z katolických pánů Lev z Rožmitálu, Jan z Rožmberka a další, kteří i domluvili, že katoličtí páni, věrní králi, vyšlou poselstvo k papeži a do Benátek. V dubnu svolal Jiří katolické pány a přečetl jim spis Řehoře z Heimburka o tom, že papež jednal v rozporu s právem, a král se odvolával k Římské stolici samé, dále k budoucímu koncilu a nakonec k nástupci papeže.

V stejný den Jednota Zelenohorská slíbila pomoc císaři proti Jiřímu a přijali za člena město Vratislav. Z jednoty vystoupil Jan z Rožmberka, Jiří pomalu potlačuje povstání. Papež proto na zelený čtvrtek 1468 ho zase dal do klatby, už i včetně jeho rodiny, a všech, kteří mu sloužili. Naléhal i na Kazimíra, aby on nebo některý jeho syn se nechal zvolit českým králem. Též napomínal císaře a knížata v říši, aby se varovali Jiřího a nedávali mu titulu krále. Dělal i nátlak na českou šlechtu a města, duchovní světské, i církevní řády, ale většina jich včetně řádů stáli za králem Jiříkem. Kazimír Polský prohlásil, že právo korunovaných králů je božské a nelze jim ho nikým odejmout, a odmítl nabídku papeže a českých pánů vedených Zdeňkem ze Šternberka na českou korunu.

Jiří píše říšským knížatům, aby posoudili, zda je správné, aby duchovní moc mohla kdykoli odejmout knížatům světskou moc, a ti odepřeli pomoc proti Jiřímu. Nabízeli, aby byla Jiříkovi dána dvouletá lhůta, v které ho usmíří s papežem, císařem a českými pány. Jiřík k tomu svolil s podmínkou, že musí být do té doby příměří, musí být odvolány klatby a proklínání. Ludvík Bavorský přeběhnul k císaři, ale ostatní odmítli znovu jakýkoliv spolek proti Jiřímu.

V létě byly na hlavu poraženy tři výpravy z Lipska, Olomouce a Bavor. Jošt z Rožmberka, vratislavský biskup a Zajícové z Hasenburka pak s Jiříkem uzavřeli mír. Jan z Rožmberka, když mu Rakušané a Jednota Zelenohorská, začali ničit panství, uzavřel s nimi příměří, odmítnul ale jít proti Jiříkovi. I Kazimír nabízí Jiřímu zprostředkovat mír a ten svolil ke sjezdu katolických odbojných pánů, kteří se nakonec sešli ve Vratislavi. Byl tam i posel z Uher, který slíbil pomoc Matyáše, a proto odmítli katolíci mír, ale chtěli, aby Jiří prodloužil příměří. Ten pak na naléhání polských poslů svolil do května 1468, ale jen pro Čechy.

1469 Papež svolal říšský sněm do Řezna, ale přišel jen kníže bavorský, od ostatních jen radové nebo nikdo. Papež požadoval, aby proti Čechům bylo z říše vyslána pomoc králi Matyáši. 10. 3. 1469 pak přišla zpráva, že Jiří u Vilémova Matyáše zajal a uzavřeli mír, sněm byl ukončen. V únoru 1469 si Evropa oddechla. Vratislavský písař Eschenloer napsal „Celý svět chválil Jiříka a jeho kacíře a svatému papeži jeho spravedlnost obrácena ve zlé. Bohužel všichni Němci a kurfiřti byli zaslepeni. Kdo by mohl vysloviti či vypsati úzkost vratislavských, když slyšeli, že Matyáš musel prositi o mír“. A v dubnu 1469 se sešel sněm v Olomouci, který svolal Matyáš. Legát Rovarela hrozil Matyáši klatbou, bude-li pro mír s Jiříkem. Potom 12.4. na popud Zdeňka ze Šternberka, Rovely, Tasa Olomouckého biskupa, zvolili Matyáše českým králem. Ten požadoval, ojáky nebo 250 000 zlatých. Ale 17.7. korunu přijal. 3.5. došlo v Olomouci v biskupském kostele k veřejnému vyhlášení Matyáše králem, on i páni si přísahali navzájem. Korunovace ale provedena nebyla. Poláci jej za krále neuznali, markrabě Fridrich mu sice slíbil hlas na římského krále, ale branný spolek s ním odmítl, pouze Bavoři s ním uzavřeli spolek proti Jiřímu.

V červnu 1469 se sešel sněm v Praze, provedena mincovní reforma návratem k ražbě krále Václava, zvolil se polský princ Vladislav za nástupce krále, a jeho otec Kazimír začal zbrojit. Jiřího lidé vyrazili do boje, na Moravu, do Slezska, Rakouska a Pasovska, a na podzim na Slovensko. Vratislavský písař Eschenloer napsal v létě a podzimu: Poláci slíbili kacířům pomoc vojenskou i materiální, a ti vypověděli Matyášovi válku. Ten odjel z Vratislavi na Moravu, ale tam nalezl Viktorina s velkou brannou mocí a moravské pány s hotovostí, kteří Matyášovi činili velké škody. Stejně v Čechách Jiřík se svými pány sebral vojsko a oblehl hrady pánů Zajíců z Hasenburka. Z Kladska najížděli na vratislavské biskupství, klášter Jindřichov, který poničili a i jinde ve Slezsku ničili, pálili, vraždili a plenili, ale nikdo se proti nim nepostavil, naopak se tajně domlouvali s Jiříkem. Stejně i katoličtí páni domlouvali s Jiříkem mír, pokud nebudou válčit proti Matyášovi.“

V prosinci se slezská knížata vracejí k Jiříkovi, katoličtí páni žádali o příměří. Ve Vratislavi legát Rudolf prohlásil, že papež byl informován nesprávně a je nutné žít s Jiříkem v míru. Blahoslavena památka biskupa Jošta z Rožmberka, který před válkou varoval. Papež odmítl dát Matyášovi novou korunu českou, vymlouvaje se, že bez jeho vědomí proběhlo zvolení Matyáše králem. Byl pod tlakem Poláků, kteří tvrdili, že koruna česká patří volbou i dědictvím Vladislavovi. V roce 1469 pak už zcela umlkly i zprávy o křižácích v Čechách

Jiří zemřel 22. 3. 1471 v Praze, zůstala vdova, královna Johana z Rožmitálu, moudrá a silná osobnost a Jiřího opora. Je jediná královna i z českého šlechtického rodu. Dokázala svolat zemskou hotovost a vyrazit proti nepříteli, když Matyáš napadnul České království a Jiřík byl vážně nemocen k smrti, a Matyáše vyhnat z Čech. Zemřela 12. listopadu 1475. Byla jedním z rádců Jiříka, které měl, jak z katolíků, tak z husitů, Čechů, Němců, ale třeba i Italů. Jemu totiž nezáleželo u rádců na ničem jiném, než aby věděl a znal. Jakého byl pohlaví, národnosti, náboženství, ke kterému stavu náležel, bylo pro Jiříka věcí nepodstatnou.

Jedním z nich je i bratr Jan Paleček ze Stráže (český bratr, šašek i rádce) s kterým, díky svému slovenskému osobnímu lékaři, byl obeznámen L. N. Tolstoj, který o něm napsal několik povídek. MUDr. D. Makovický z Ružomberoku promoval v Praze, byl L.N. Tolstým ovlivněn již za studií a udržoval s ním písemný styk. Potom se stal v Jasné Poljaně jeho osobním lékařem a tam ho seznámil i s dílem Petra Chelčického, Rokycany i králem Jiříkem.

Dalšími významnými rádci byl právník Řehoř z Heimburka, spisující dopisy, vyvracející papežova obvinění, rozesílané po Evropě, a od roku 1466 se stal přímo rádcem Jiříka. Byl to i Antonio Marini z Grenoblu, který přišel 1459 a naučil se česky. Pro schopnosti v hospodářské oblasti hornictví a mincovnictví, měl také napomoci rozvoji obchodu. Pravděpodobně se podílel i na mincovní reformě a spolupůsobil při zpracování návrhu Smlouvy o nastolení míru mezi křesťany, která skoro šest staletí předcházela EU.

Ač byl Jiříkovi protivníkem, papež Pius II o něm uvedl, Jiří z Poděbrad člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný“. Jeho příznivec, František Palacký zase ho prohlásil za prvního laického krále, za mučedníka státu moderního. Profesor Pekař (katolík a historik) píše, „ v Čechách se o trůn ucházelo několik cizích panovníků, mezi nimi i francouzský král, králem byl zvolen Jiří z Poděbrad. Většina národa mu byla oddána nejen jako Čechovi a husitovi, ale byla zároveň vděčná i jeho moudrosti a spravedlnosti za pořádek, který v letech své správy v zemi pevnou rukou zavedl. Program Jiřího, shromáždit kolem sebe pod obojí i katolíky, Čechy i Němce vedlejších zemí, vyžadoval velké diplomatické obratnosti, kterou Jiří měl. Dokonce vzbudila i naději, že bude zvolen římským králem. Nakonec i osvobodil císaře, když byl obležen ve Vídni a císař ustanovil jeho syny říšskými knížaty … Papeži se podařilo získat na kruciátu pouze Matyáše, kterého Jiří u Vilémova zajal. Matyáš, i když slíbil jednání o míru, podlehnul tlaku kurie a začal válčit dál. Jiřík si zajistil přátelství polského krále Kazimíra a vrhnul se znovu do boje, že donutil své protivníky prosit o mír. Dřív, než mu bylo popřáno plného úspěchu, zemřel 22. března 1471.

Sjednotil utrakvismus a ubránil jeho existenci, nevytvořil novou dynastii, co měl zpočátku možná v úmyslu. Ale jakmile pochopil, že je toto nereálné a musel by skončit s utrakvismem, nabídl českou korunu Jagelloncům. Polský král Kazimír IV ji pak v Kutné Hoře získal pro svého syna Vladislava, rozhodnutím zemského sněmu, který tu zvolil Vladislava českým králem, který po slibu zachovávání kompaktát a požadavků českých stavů byl v chrámu sv. Víta korunován. Jiříkovi tři synové (Viktorin, Jindřich a Hynek) se stali říšskými knížaty, kladskými hrabaty a minsterberskými knížaty, konvertovali zpět ke katolické víře pod jednou. Jiříkovi tělesné ostatky jsou ve Svatovítské katedrále, vnitřnosti včetně srdce byly uloženy v Týnském chrámě.

Bohužel dál trval válečný stav mezi Vladislavem a Matyášem, a dále existovalo dvojvládí. Nakonec mezi sebou uzavřeli oba panovníci smlouvu, ale klidu se střední Evropa dočkala po smrti Matyáše, kdy Vladislava zvolila uherská šlechta i uherským králem.

Co dodat závěrem? Určitě a za prvé, že Jiří z Kunštátu a Poděbrad svou úlohu v roli českého krále splnil. Jak v roli správce, tak i krále, dokázal uklidnit zemi, smířit lidi různých stavů a rozdílného náboženství navzájem. Domluvil se i se sousedícími zeměmi na zachování míru a pokoje.

Při této příležitosti si dovoluji ještě připomenout, že 30. dubna 1883 se narodil Jaroslav Hašek, patrně náš ve světě nejpřekládanější spisovatel, přesto, že byl bolševickým komisařem, jak ho opovržlivě nazval pražský primátor Bém, a o dva roky později, 29. dubna 1885 se narodil Egon Erwin Kisch, jeden ze skutečně investigativních novinářů.