Mnozí v Plzni ještě neskousli moderní kašny na náměstí, do jejichž jednoduchých tvarů Ondřej Cízler vtělil tři ze čtyř symbolů městského znaku a které tu byly instalovány jako výsledek veřejné soutěže, a už je tu nové téma k proprání – slavnostní zahájení projektu Plzeň 2015-evropské hlavní město kultury. Přesněji, sobotní večer, kdy to vše, co se bude odehrávat během roku v Plzni, vypuklo oficiálně.
První kritiky, plné silných slov a kategorických tvrzení, v nichž se rafinovaně zaplétají nesnadné peripetie mnohaleté organizace akce s osobními estetickými dojmy, se objevily v lokálních médiích vzápětí po sobotním večeru, kdy za sněhového mrholení prošel nad náměstím Republiky na tenkém ocelovém laně švýcarský akrobat David Dimitri. Ani tento jedinečný výkon kritiky neobměkčil, ba spíše naopak, jako by přiléval do ohně oleje. Celé slavnostní zahájení tak bylo šmahem označeno za „cirkusové představení“ a s ním za „cirkus“ i celá Plzeň 2015 – zvláště, když strůjce zahajovací programu a umělecký šéf celého projektu, Petr Forman, pro letošní rok Plzeňanům naservíroval hned celou „sezonu nového cirkusu“.
„...hranice fantazie byla vskutku neomezená,“ napsala o zahajovacím Jana Procházková na portále Region pod lupou. Možná si ani neuvědomila, že tou formulací – vyslovovanou se zjevnou ironií, ba až s odporem – vystihla ve zkratce podstatu celého slavnostního zahájení. Bylo to snové představení plné fantazie, podívaná v tom nejlepším slova smyslu, opulentní spojení zážitků oka i ucha – tak jsem ho alespoň viděl já, plzeňský rodák, když jsem na náměstí Republiky hleděl skrze poletující sníh vzhůru k muži, který i za mne překonával hranice své vlastní fantazie.
Některé obrazy programu jsem si ovšem musel rozšifrovat po svém. Petr Forman divákům podívanou nijak nesnadnil nějakou doslovností či polopatismem. Naštěstí, říkám – právě v tom totiž tkvěla fantazijní síla představení. A k tomu zvuk nových zvonů, s nimiž je Plzeň i pro mne, neznaboha, konečně znovu plnohodnotným městem.
Riskantní chůze švýcarského akrobata nenechala v pokoji ani proslulého literárního badatele, když ve svém sloupku na portále Literární Západ (skryt za šifru Dr. No) psal o „všelijakých provazochodeckých kejklích, kteréžto za výsostnou kultůůůru hodnou toho jména i všech těch ůůů považují leda rozliční ouředníčkové, byť se namyšleně mezi sebou i na vizitkách nazývají vedoucí manažeři koordinace manažerismu koordinování nebo ještě hůř...“ Co badateli namítnout? Že cirkus milovali i čeští básníci? „Miluji cirkus. / Miluji jeho směsici / Evropou nepřetržitě kroužící / s lesky a blesky a třesky, s křiky a ryky, s trysky, skoky, zápachem, / že míjí jako diví sen nějakým šedivým dnem, / že je to brutální, živý ohňostroj / a o život smělý boj.“ Pravda, S. K. Neumann napsal tuhle báseň před více než stoletím. Cirkus se od té doby změnil, takže verš jako námitka asi neprojde - nebo ano?
Ale nejde jen o provazochodce. Kritici nacházejí pro své výtky různé záminky. Jednomu vadila absence projevů politiků (naštěstí na plzeňském náměstí opravdu nemluvili), druhému „nekulturní“ přítomnost 140 mobilních záchodů (nepoužil jsem, ale chápu, že při tak velké skrumáži lidí potřebné jsou – i v kulturních stáncích nalézáme toalety), dalšímu nedostatečná „oslava boha“, neboť to co viděl na náměstí mu až příliš připomínalo „karneval“ (karneval je ve své podstatě jednou ze základních forem evropské kultury, stačí si o tom přečíst studie Michaila Bachtina). Fackovacím panákem se kromě provazochodce Dimitriho (a pochopitelně kromě „pachatele“ toho všeho, co se odehrálo, tedy Petra Formana) stal i Jiří Suchý, kterému nikdo nemůže vytýkat, že by snad nebyl – jako někteří jiní – přímo s Plzní spojen, a který zazpíval tři písničky. Jana Procházková píše „lépe řečeno – měl snahu zazpívat“. Nu, Jiří Suchý, pokud jde o zpěv, nikdy nebyl Karel Gott – má však jiné přednosti. Především je básníkem, který svou poezii za lidmi vypravuje v podobě písní, jedním z nejlepších, které jsme tu v posledních desetiletích měli. „Marně přemýšlím, kdo vytvořil v jakémkoli uměleckém oboru u nás srovnatelně rozsáhlé a kvalitní dílo, které rezonuje napříč generacemi, sociálními a jinými škatulkami,“ napsal o Jiřím Suchém velmi výstižně v novoroční anketě Literárních novin scénograf Daniel Dvořák. Ale asi nejsem zrovna objektivní v posouzení výkonu Jiřího Suchého na plzeňském náměstí – stál jsem pár metrů od pódia a zpíval si v duchu s ním. (Mimochodem, zvláštní je, že ti největší kritici slavnostního zahájení přiznávají, že na náměstí samotném nebyli – „Byli jsme při tom? Nebyli jsme při tom.“, což znamená: Viděli jsme to jen v televizi.)
Několikatýdenní stupňování kritiky, která je poměrně snadno dohledatelná v kyberprostoru, jímž se šíří silou laviny, nakonec nevydržel ředitel programu Plzně 2015 Jiří Sulženko – zejména proto, že jeden z oponentů na stránkách Plzeňského deníku vybídl k fyzickému trestání autorů zahájení, a zareagoval na svém facebooku. V obsáhlé reakci mj. píše: „Mezi kritiky se postupně vytvořil povědomý kánon hlavních terčů – program připravili přivandrovalci, nevysvětlili nám ho, jakýsi kostlivec zamával křídly, lehká diva přelétla trampolínu, z vlastního strachu, jestli nám provazochodec nespadne z té výšky za krk, nebyly ani pořádně slyšet nové zvony na katedrále. A nakonec pražský zpěvák, který si dovolil použít slovo sex v jedné ze svých odrhovaček, nepustil před diváky a kamery plzeňské umělce. A bylo to celé předražené, placené z našich peněz.“
Protiargumenty shrnul do šesti bodů, které cituji s jistým zkrácením:
„1) Je přece správné, že o vlastní identitě diskutujeme a srovnáváme svůj pohled na město nebo zemi, v které žijeme, s pohledem zvenčí. Proč hned při nesouladu útočit a proč hned považovat za útok, když se naše pohledy neshodují? Jak se můžeme stát Evropany, když nás obtěžuje mluvit o Plzni s Pražáky, Italy, Švýcary nebo Francouzi, kteří z odstupu zákonitě vnímají podstatu naší identity trochu jinak, než my sami?
2) Je přece k nezaplacení dostat svobodný prostor pro váhání, přemýšlení, domněnky, snění, vzpomínání. Zlobit se na umělce, že před diváky nepředstoupil s instantním produktem, je jako zlobit se na těsto na chleba, že kyne...
3) Je přece obohacující nechat se inspirovat odvážným umělcem k odvážné akci. Naše přátele z Monsu nadchnul přechod Davida Dimitriho po laně nad náměstím tak, že jeho akci použili při jednom z proslovů při tamním slavnostním zahájení jako metaforu umělce, který se svými omezenými prostředky má sílu měnit a uzdravovat zraněnou společnost, ale že k tomu potřebuje naši péči a ochranu. Ten, kdo zesměšňuje „cirkusy“ v programu Plzně 2015, rezignuje na potenciál umění a umělců vyvolat nebo pohnout pozitivní změnu ve společnosti.
4) Je přece krásné, že se na náměstí Republiky sešlo tolik lidí, že jejich množství utlumilo hlas zvonů! Každé další ranní, polední i večerní zvonění je o to silnější co do síly zvuku i emocí.
5) Je přece srozumitelné, že s obrovskou uměleckou odpovědností za program ceremoniálu má jeho autor právo zvolit si spolupracovníky podle svého uvážení. Kdo někdy dělal jakékoli rozhodnutí, o to více spjaté s uměleckými hodnotami, ví, jak je to těžké a často bolestivé. A subjektivní. I tomu nás Evropské hlavní město učí – nebrat odlišný vkus jako pohrdání, neúctu nebo sprosťárnu.
6) Přece stojí za to udělat 4 průvody pro 15.000 lidí, hodinový program pro 25.000 lidí, přímý přenos pro téměř tři stovky tisíc diváků v televizi, koncerty v téměř 20 klubech pro stovky posluchačů, desítky procházek po městě pro desítky hostů, oficiální večer pro 500 významných zahraničních a domácích hostů, program pro zapojení téměř stovky škol nebo největší mapping v České republice jako třídenní velkolepé představení Plzně Evropě za cenu 20 metrů průměrné české dálnice! A dokázat se tak postavit hrdě vedle ostatních Evropských hlavních měst kultury, což dokazuje zájem více než 200 zahraničních novinářů a přes 400 pozitivních ohlasů v médiích od německých po britské televize, od rakouských po brazilské noviny. I když reálně pracujeme s jedním z nejnižších rozpočtů, jaké kdy tato města měla k dispozici.“
Svoji reakci pak uzavírá Jiří Sulženko větou, která má obecnou platnost: Přestaňte chtít mocnou sílu umění redukovat na „jednoduchý příběh“!
Jistě, ohrazovat se proti kritice práce, na které se výrazně podílím, je vždy trochu riskantní. To pak bývají po ruce pořekadla o potrefených husách... Ostatně, jeden z diskutujících na facebooku připomněl slova, která vyřkl známý americký spisovatel Truman Capote – „Nikdy nereaguju na i nespravedlivou kritiku, je to zbytečné.“ Ale obrana provazochodců mi zbytečná nepřipadá. Riskují totiž i za nás.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.