Ano, hledat řešení cestou neustálého zvyšování přimé demokracie je lákavé a u voličů to má pozitivní odezvu. Ale stejně tak je třeba si uvědomit, zda volič je ochoten přijmout svojí míru spoluodpovědnosti za aplikaci svého práva – volebního, či v referendu o čemkoliv.
Bájný příklad švýcarského modelu by byl na místě, pokud bychom žili dlouhá léta ve zdravé, stabilní společnosti. Pokud ale má země za sebou zkušenost různých fází totality, rovnostářství, nadějí a zklamání, sametovou revoluci, kupónovou privatizaci, zklamání z praxe politiků a politických stran, bezbřehou korupci bez viditelných následků, pak je ovšem takový model velice diskutabilní.
Připouští si český volič odpovědnost za výsledek voleb? Třeba za volbu Věcí veřejných v roce 2010 a jejich tříletou epizodu ve vrcholné politice? Nahradí jejich volbu opět něčím populistickým, ale nečitelným? Jde o volbu rozumu a zkušenosti (těch voleb za dvacettři let již pár bylo) nebo emocí? Takových tady bylo více – Unie svobody, Zelení, čtyřkoalice. Jak v té písni: Přišel a zase odešel a nikdo se kvůli tomu nevěšel. Reaguje volič na takovou zkušenost, nebo se spokojí ve stejné divadelní hře jen se změnou herců v hlavních rolích?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Ivan Přikryl