Jednou z nejvýraznějších reforem, kterou se už podařilo protlačit i parlamentem, je reforma zajištění ve stáří. Reforma ředí dosavadní absolutní princip mezigenerační solidarity, kdy generace v produktivním věku svými odvody na důchodové pojištění financují bezprostředně penze současným důchodcům, a vytvářejí si tak nárok na to, aby až nastane čas, bylo s nimi zacházeno obdobný způsobem. Zvolenému systému, který se zrodil v 19. století, se říká systém průběžného financování a solidaritu se starými umožňuje si věru aktuálně prožít. 

Vláda svým krokem otevřela prostor, v němž bude patrně stále silněji kladen důraz na to, aby se každý zajistil na stáří sám za sebe, byť dobrovolně povinně ze zákona, pravidelným střádáním, a ztrácel tak ze zřetele povinnost solidarizovat se s chudšími bližními. Vzniká tak totiž systém, který je výhodný zejména pro bohaté a zámožné a s největší pravděpodobností méně zámožné odsoudí ke stařecké chudobě. Důvod, kterým se vláda ohání, je skutečnost, že se rodí stále méně dětí, tudíž společnost nezadržitelně stárne. 

Fakt, že klesá natalita, vláda chápe, soudě alespoň podle jejích praktických kroků, fatálně. Nedá se s tím nic dělat. Pokusem zrušit porodné navíc dala najevo, že je jí v zásadě ukradeno, zda lidé budou, anebo nebudou mít děti. 

Mít děti, pohlíženo z čistě ekonomického hlediska, je sice tou nejspolehlivější investicí do budoucnosti, avšak současně tou nejvíce náročnou, často s nespolehlivou mírou návratnosti. Lepší systém ale lidstvo, jak se zajistit ve stáří, než mít hodně dětí, zatím nevymyslelo, a obávám se, že ani nevymyslí. 

Naše společnost však nestárne jen proto, že se rodí méně dětí, ale také proto, že v průběhu posledních desetiletí se posunula věková hranice, kdy můžeme o někom říci, že je starý. To se věru netýká dnešních padesátníků, ani šedesátníků, ani pětašedesátníků, dokonce v mnoha případech ani sedmdesátníků. Přesto jsme společností, jež je stižena patologií kultu mládí, a člověk, kterému je přes padesát, je podle mnoha manažerů, a dokonce i vedoucích státních institucí nepoužitelný pro jejich, jak se holedbají, dynamické pracovní kolektivy.  

Vláda s tím samozřejmě nic nedělá. Jen trpné přihlíží, jak obludně narůstají počty předčasných odchodů do starobního důchodu, tvořící již dnes hlavní příčinu opakovaného deficitu na státním důchodovém účtu. I zde je pro vládu příčina patrně fatální. Proto neusiluje o to neblahou tendenci kultu mládí zvrátit kupříkladu formulací účinné politiky zaměstnanosti. Naopak! Chystá se potrestat ty starobní důchodce, kteří jsou takovými frajery, že navzdory zmíněnému protivenství si našli vedle důchodu práci, platí dál daně, zdravotní a sociální pojištění, tím, že je připraví o slevu na dani z příjmu ve výši pětadvaceti tisíc ročně. Což, jak uznáte, není v žádném věku zanedbatelná částka. 

Jak už bylo řečeno: Z proměny důchodového pojištění, kdy se jeho těžiště přesouvá postupně k individuálnímu zabezpečení se, budou největší prospěch mít bohatí a zámožní, nejvíce budou naopak biti – dokonce v důsledku růstu nepřímých daní již jsou – méně zámožní a chudí. 

Málokdo pochybuje o tom, že jsme dědici evropského civilizačního odkazu, tedy i evropského sociálního modelu, a ten stojí na myšlence: „Bohatí jsou dost zabezpečeni prostředky na svou ochranu, a proto nepotřebují, aby je stát ochraňoval; chudý lid však nemá prostředky na obranu a spoléhá se především na ochranu státu.“ To není žádný výron levičáctví. Najdete jej totiž sociální encyklice Rerum Novarum papeže Lva XIII. z roku 1891.  

Přidám ještě jednu podobnou. Zní v tom smyslu, že bohatí jsou povinni postarat se o své chudé. Ta je dokonce až z roku 1555. Objevila se v kázání Jana Kalvína, jejž v Ženevě držel ke svým farníkům, odvolávaje se na 5. knihu Mojžíšovu, tedy na duchovní dědictví, jejž křesťané převzali od svých starších židovských bratří. 

Otázka podle mého proto nestojí, zda jsou či nejsou reformy nezbytné, spíš stojí, zda si máme nechat líbit tak reformní kroky od vlády, která současně flagrantně popírá hodnoty, na nichž stojí a od nichž se odvíjí celá evropská civilizace, tedy i ta naše. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.