Ta dlouhá desetiletí jsem ji znal jen z vyprávění Egona Ervína Kische. Radko Pytlík mi ji také připomenul. Věděl jsem, že ji mám hledat kdesi v Řetězové ulici. Ale znáte to: v té době bezčasých desetiletí, jak říkáme času nesvobody, byla Řetězová jako kterákoli jiná ulice na Starém Městě bez duše. Jen za staženými roletami bývalých obchodů a kvelbů jste tušili zapomínaná tajemství minulých časů, zdánlivě již na věky prachem zanesená.   

Kolikrát jsem v té době ulicí Řetězovou procházel. Přišel jsem na průchod vedoucí do ulice Karlovy. Kde byl ale přesně Montmartre, jsem neobjevil. Nic nenasvědčovalo tomu, že tu kdysi byl noční podnik, pajzl, kde se scházela samá vybraná společnost, jak Josef Švejk charakterizoval obdobné společenství lidí, scházející se v hospodě o kus dál. Byv veden tehdy dvěma útlocitnými vojáky z garnisonu na Hradčanech přes Karlův most do bytu feldkuráta Katze údajně pro udělení poslední útěchy, než ho pro vzpouru pověsí, zapadl do té dobré společnosti s oběma svými strážci.  

Montmartre bylo místo, kde se poprvé na území rakouského mocnářství tančil import až z daleké Argentiny. Tango. Do kola prý vyzval vrchní Hamlet Emču Revoluci. Emča byla tanečnicí a tak trochu prostitutkou. Měla velice vyvinutý sociální cit a proklamovala nezbytnost sociální revoluce. Egon Ervín Kisch, který s ní kamarádil a který podle jiné legendy byl tím, kdo ji vytáčel v rytmu tanga, to o ní vypráví v jedné ze svých reportáží.  

Zacházel sem Jaroslav Hašek. Byla to zpravidla jeho poslední štace. Když poslední hosté odešli, ustlal si na lavici v kuchyni. Chodíval sem Franz Kafka.
Takže jsme spolu s filosofem, jehož jsem vyzvedl v nedalekém filosofickém ústavu, sem zašli, abychom spolu s dnešním zdejším vrchním nejprve přesně označili, kde co bylo v době Kischově, Haškově, Kafkově, Hamletově a Emčy Revoluce.  

Usedli jsme a stačilo vyslovit jméno jiného filosofa – Karla Kosíka. Byl to Kosík, kdo objevil povrchně uvažujícím Čechům skrytá tajemství dvou zdejších štamgastů – Haška a Kafky. Měl je za literární dvojčata, stejně jako byly dvojčaty i jejich ústřední postavy. Josef Švejk a Josef K. Když Švejk přecházel v ozbrojeném doprovodu Karlův most k údajné poslední útěše před smyšlenou popravou, měl se tu minout s Josefem K., vedeným opačným směrem, kamsi do lomu na Strahově k popravě opravdové. Oba oběti nelidského a odcizeného soukolí moderní civilizace, oba svým způsobem světlé body lidské autenticity. Žel v Čechách tak často a tak snadno zatracované.  

Stejně jako Montmartre v Řetězové ulici a filosof uvnitř sedící.