O maličkém Mojšem. S maminkou čeká na stanici na tramvaj. V ruce drží smrček, který právě koupili u trhovce. Mojše vraští čelo, jak usilovně přemýšlí. Těžké myšlenky se mu v hlavě převalují. Nakonec to nevydrží a vyhrkne: „A maminko, mají křesťané na Vánoce také stromeček?“

Druhá je o panu Kohnovi. V lahůdkářství ukazuje prodavačce na šunku, nakrájenou na lákavé tenoulinké plátky. Ptá se, „kolik chcete za dvacet deka tady téhle ryby?“ Pitomá prodavačka si pana Kohna nedůvěřivě prohlédne a povídá: „Ale, pane, to je šunka!“ „Huso hloupá,“ rozdurdí se pan Kohn a neuspokojen opouští obchod. Ve dveřích se ještě otočí: „Ptal se jí snad někdo, jak se ta ryba jmenuje?“

Třetí je o novináři. Osloví nábožného Žida, omotaného modlitebními řemínky přímo u zdi nářků v Jeruzalémě. Ptá se ho, o co tak nejvíc boha v modlitbách prosí. Na srdci mu prý leží mír a svornost mezi lidmi. „Pomáhají vaše modlitby?“ dotírá novinář. „No,“ zamyslí se nábožný Žid. „Modlím se tu už třicet let. Upřímně řečeno, někdy mám pocit, že mluvím do zdi.“

Co tyto tři anekdoty pro mě mají společného? Především je v nich obsaženo poznání, že náboženství, které je schopno si ze sebe utahovat, a přesto si sobě být věrné, jak nakonec dokazují židovské dějiny, je svobodomyslné, a zejména pak připravené respektovat i jiné věrouky, pokud je budou i ty respektovat.

Je zvláštní, že se totéž zdráhám vyslovit o náboženství, co se rovněž holedbá svobodomyslnou podstatou a co je stejně jako židovské tmelem naší evropské civilizace. O křesťanství. Marně hledám v hlavě anekdoty, které by měly křesťanský copyright, a přitom by si utahovaly z křesťanů samotných. Židovských na to téma bych vysypal věrtel. A přece jednu křesťanskou nabídnu.

Billboard u silnice znázorňuje ukřižovaného Krista. Pod ním stojí napsáno: „Naše hřebíky udrží všechno.“ Pohoršený farář vyhledá majitele firmy, aby sjednal nápravu. Majitel vyhoví. Na druhý den nechá vylepit billboard s Ježíšem zhrouceným na zemi. Nad ním stojí napsáno: „S našimi hřebíky by se to nestalo“.

Vydýcháme-li alespoň tuto anekdotu, máme vyhráno. I když ne zcela.

S křesťanstvím se to určitě má tak proto, že ještě donedávna vládlo. A kdo vládne, kdo si chce udržet moc nad lidmi, moc smyslu pro humor nepobere.

Mít smysl pro humor, umět si vystřelit ze sebe sama, se patrně křesťanství začíná učit až v posledních desetiletích, kdy i samo bylo mnohdy a mnohde tvrdě pronásledováno. Zkušenost je to k nezaplacení. Zkušenost, díky níž nejen Žid, ale dnes i křesťan chápe hodnotu náboženské svobody.

Ti třetí potomci Abrahama v pořadí jsou na tom o poznání hůř. Na vše zatím reagují jako podebraná pata. To zneklidňuje. Je. I nás. Až z muslimských úst třebas v Brně uslyšíme, „Ptá se malý Ali maminky, když čekají na stanici na šalinu, A maminko, pořádají křesťané o masopustu také vepřové hody jako kyjovský strýček Mehmed?“, pak si teprve oddechneme. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.