Důchodová reforma, která zásadně mění dosavadní způsob techniky získávání prostředků na starobní penze, výrazně oslabuje mezigenerační solidaritu, jíž dosavadní penzijní systém byl učebnicovým výrazem, a současně zasahuje dnešní i generace budoucí, nemůže jednoduše vzniknout jenom proto, že v dané chvíli má shodou okolností vládní koalice ve sněmovně většinu.  

Odůvodnění, proč se prezident Klaus odmítl podepsat pod důchodový zákon, je tedy legitimní a na místě. Jen poněkud překvapuje, že tuto argumentaci používá právě politik Klaus. Uměl se sice svého času dohodnout se svým nejsilnějším rivalem, se sociální demokracií vedenou Milošem Zemanem, a uzavřít s ní tak zvanou opoziční smlouvu. Dohoda ta ale sledovala pouhou mocenskou parcelaci politické scény a prvoplánově zamýšlela společně se dopracovat k takovému volebnímu systému, jenž umožní likvidaci menších stran. Na politické scéně údajně jen překážely, dělaly problémy a znesnadňovaly vládnutí. Dohoda mezi stranickými předsedy Klausem a Zemanem v roce 1998 rozhodně neznamenala úsilí o dosažení obecného dobra, cestou prohloubení a zkvalitnění české demokracie; jí naopak přinesla zhoubu, jíž čelíme v podobě všudypřítomné oligarchie dodnes.  

A tak – ačkoli z pohledu autora těchto řádků – je prezidentovo veto žádoucí a vítané, motivaci zmíněného kroku bych hledal někde jinde.  

Neprohádáme, že je to další prezidentův útok na někdejšího oblíbence, nyní spíš otloukánka, na českého premiéra Petra Nečase. I když se komentátoři předhánějí v dohadech, proč zavládlo mezi oběma muži napětí, proč se premiérova politika, ať už jde o cokoli, stala předmětem prezidentovy kritiky, přesné důvody, domnívám se, neznáme. Rozhodně to nebudou ty důvody, jež se na stránkách novin a v éteru přetřásají – jako kupříkladu prezidentův argument, že se v době recese daně nezvyšují. Prezident dobře ví, že česká ekonomika je proexportně orientovaná a že domácí spotřeba růst nezachrání, a jako pravicový politik by měl spíš vítat, že vláda je zdrženlivá u daní přímých a pohybuje pouze daněmi nepřímými. Nepodlamuje proto možnou podnikatelskou a investiční iniciativu lidí zámožných, na nichž především závisí, jak se bude vyvíjet český trh práce.  

Základní argument, namířený proti vládní důchodové reformě, poukazující na to, že reformou ochabne mezigenerační solidarita a současně v konečném důsledku problém starobních penzí nevyřeší, možná jej ještě zhorší, jsem slyšel od celé řady opozičních kritiků, rozhodně nezazněl z úst prezidenta. To také vysvětluje, proč předchozí zákony vztažené k důchodové reformě nechal projít a zarazil se až u tohoto, který, jak se vyjádřil ministr práce Drábek, je sice důležitou, přesto pouhou normou technickou.  

Bez ohledu na moje předchozí výhrady je dobře, že v prostoru zaznělo zdůvodnění prezidentovo a že normu vrátil proto, že není výsledkem konsensu mezi koalicí a opozicí, jak se u takovýchto zásadních norem v demokracii sluší a patří.  

Když v roce 2004 proválcovával německou Spolkovou sněmovnou sociálně demokratický kancléř Schröder reformu sociálního státu, známou jako Agenda 2010, chyběla v agendě původně plánovaná reforma důchodová. Z jednoduchého důvodu. Tehdejší rudo-zelená koalice se na ní opakovaně nedohodla s černo-žlutou opozicí, a tak ji vláda jednoduše odložila stranou.  

Škoda, že se Nečasova vláda již před dvěma roky na tomto příkladě nepoučila. A tak jí za pět minut dvanáct dál lekci sám prezident.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.