Důvod, proč se prezident Klaus brání podepisovat smlouvy, vedoucí k prohloubení evropské integrace, počínaje smlouvou Lisabonskou, je nasnadě: Jde mu o zachování nezávislosti, tedy suverenity českého státu.   

Zkusme se proto zamyslet nad tím, zda připravovaná smlouva o rozpočtové a ekonomické unii opravdu odkrojí další kus české národní suverenity. Smlouvou její iniciátoři chtějí dosáhnout takové dohody mezi evropskými státy, jež jim zabrání zadlužovat se nad únosnou míru. Výhody smlouva nabízí v zásadě dvě. Smluvní země si udrží přijatelnou míru vlastní úvěrovatelnosti. Daleko snáze tak budou vlastními silami a bez neúnosného rizika úpadku řešit restrukturalizaci dosavadního zadlužení, popřípadě získávat nové úvěry. A za druhé díky tomu, že jejich zadlužení nebude mít rostoucí, ale klesající tendenci, se postupně vyviní ze závislosti na často iracionálním chování finančních trhů, ratingových agentur a v neposlední řadě z vlivu finančních spekulantů.   

V dnešním postmoderním světě existuje zlaté pravidlo, jak dosáhnout snadné ovladatelnosti občanů, aniž je třeba uchylovat se k praktikám diktatur či autoritativních režimů, tedy i v demokratickém uspořádání společnosti. Zadlužit je. Pokud možno celoživotně.  

Cesty k jejich zadlužení jsou různé – rostoucím školným, bytovou politikou, podporující vlastní, a ne nájemní bydlení, a tak podobně. Zadlužení občané jsou velice poslušnými občany. Co platí o občanech, v zásadě může platit i o státech, byť bych zde byl maličko opatrný. Nešťastník, jemuž na krku visí břemeno dluhu ze školného, hypotéka a několik spotřebních úvěrů rozhodně nemá ty možnosti, kterými vládne i zadlužený stát, ač už není s to zaplatit si ani vlastní policajty. Společné mají však to, že se stávají stále více nevypočitatelnými. V případě státu se zcela fatálními důsledky.  

Odpověď na otázku, v čí prospěch je připravovaná smlouva o rozpočtové unii, zní proto jednoznačně: samozřejmě ve prospěch jednotlivých, na smlouvě se podílejících národních států, jde-li nám o ně jako o státy demokratické. Rozhodně na ní sotva vydělá ona mýtická evropská byrokracie.  

Odmítnutí smlouvy, jak požaduje Václav Klaus, k prohloubení česká národní nezávislosti nepovede. Právě naopak. Zatímco smlouva o rozpočtové unii, bude-li smluvními státy dodržována, do značné míry odstíní politiku smluvních států od bezprostředního vlivu finančních trhů, zvláště spekulantů na nich působících, v neposlední řadě i od vlivu ratingových agentur, její odmítnutí zachová status quo. Jím je politická závislost naší vlády na nevypočitatelných finančních trzích a na nečitelných ratingových agenturách. Závislost demokratické politiky na soukromých firmách par excelence.   

Co nám tedy nabízí Václav Klaus? Rozhodně ne posílení státní suverenity. Naopak postupně vyprazdňující se demokracii, v níž při formování jakékoli vládní politiky, lhostejno, zda volby vyhraje pravice, nebo levice, lhostejno, zda se jen jedna či všechny strany budou jmenovat Suverenita, rozhodující slovo bude mít globální finanční oligarchie.   

Smlouva o rozpočtové unii, za níž si stojí Karel Schwarzenberg, neznamená jenom, jak on sám říká, zůstat v hlavním proudu evropské integrace. Především je jedním z dalších kroků, jak v Evropě posílit soustavně oslabovanou liberální demokracii. Tudíž umožnit politice národních států být především odrazem vůle jejich občanů.  

Spor Karla Schwarzenberga a Václava Klause je proto primárně sporem o demokracii. Vyhraje-li Václav Klaus, prohraje česká demokracie.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.