Nedávno médii proběhla zpráva, že ze španělské knihovny bylo školskou komisí pro rovnost pohlaví odstraněno až dvě stě pohádek, protože z jejich pohledu nevyhovují. Docela bych stála o to, stát se zvídavou poletující muškou, jako tomu bylo v seriálu Arabela, a vyslechnout si, o čem zástupci komise při rozhodování o závadnosti knih vlastně debatovali. Zůstává mi rozum stát nad tím, proč vůbec dětem tímto způsobem pohádky předfiltrovávat.

Něco jiného je dětem vštěpovat morální zásady, ostatně právě pohádky jsou pro zpřístupnění řady pozitivních hodnot do života jistě vhodným prostředkem, ale proč dětem zužovat obzor tím, že vynecháme příběhy, kde je podle nás něco v nepořádku? Myslím si také, že stejně vždy záleží na tom, jakým způsobem na příběhy nahlížíme. Do hlav malých čtenářů přece nikdo nevidí. O mnohovrstevnosti pohádek přitom není sporu. Archetypům v pohádkách se začal věnovat již významný psycholog Carl Gustav Jung a je opravdu fascinující si třeba přečíst Psychologický výklad pohádek od Marie-Louise von Franz(ové). Naštěstí na fantazii neexistuje ještě žádná regulace. Díky knihám od obou zmíněných autorů si třeba motivy literárních postav, a to nejen v pohádkách, můžeme lépe vychutnat. Možná by mohlo stát také za zvážení, zda starším dětem spíše nenabídnout další náhled na vyprávění.

Jakmile se stíny zmocní Vyvoleného…

Každopádně nikdy se nedá ovlivnit, jestli si dítě i z té prověřené pohádky nevezme něco „nežádoucího“. Celá tahle absurdita by mohla vést k tomu, že právě zakázané knihy se pro děti mohou stát neobyčejně lákavé. Pokud je nebudou mít ve školní knihovně, není přeci problém obstarat si je jinde. Tvůrce zmiňovaných španělských pravidel bych „štandopéde“ posadila na prvního Mrakoně a odeslala bych je na školení do Říše před procitnutím. Tuhle zemi vymyslel švédský spisovatel Fredrik Backman ve své geniální knize Babička pozdravuje a omlouvá se (znalci jistě viděli film Muž jménem Ove). Backman v knize píše: „jakmile se stíny zmocní Vyvoleného, zemře v říši nejprve veškerá hudba, pak i představivost a nakonec nezbude nic, co by bylo nějak odlišné. Pohádky ale udržuje při životě právě to odlišné.“ Navíc celá kniha je úžasná právě tím, že babička skrz příběhy učí vnučku Elsu čelit životním zkouškám.

Nechme tedy pohádky být tím, čím jsou už od pradávna, tj. příběhy, z nichž můžeme čerpat poučení nebo potěšení. Třeba nám také pomohou naučit se čelit vlastním strachům. Díky pohádkám si lze rovněž prožít nanečisto volby, které do života nakonec třeba nezařadíme. Ostatně, kdo říká, že taková holčička, která si přečte o princi zachránci, se nakonec naopak právě nestane aktivní ženou, která si bude chtít rozhodovat o sobě sama. Nebo také ne, ale v tom je právě život kouzelný a tuhle jeho mnohobarevnost bychom mu neměli brát.