V uplynulých dnech jsme v českém veřejném životě a mediálním prostředí byli svědky vyhrocené rétoriky přicházející z různých stran politického spektra. Bezpochyby se naplno projevila potlačovaná neuróza pramenící z několikatýdenní karantény spojená s úlevou, že první nápor pandemie byl pravděpodobně úspěšně odražen. Byli jsme svědky prohlášení, která za maskou altruismu a strachu o ekonomické zdraví země jen chabě zakrývala budoucí politické aspirace. Objevily se obavy o občanské svobody. Současný stav byl nepříliš vkusně a historicky přesně srovnáván s dobou husákovské normalizace. Na půdě parlamentu probíhaly vášnivé dohady o délce mimořádných opatření, během nichž se každý další den navíc zdál dlouhý jako století. Domnívám se, že tato posttraumatická hysterie nepředstavuje optimální přípravu na postkoronavirový svět, do něhož právě vstupujeme a ve kterém nás čekají náročné úkoly, jež ovlivní povahu české národní existence na několik desetiletí.

Sociální kapitál je lepší než ten finanční

V každé mimořádné situaci, ve válečném stavu, během přírodní katastrofy nebo v průběhu epidemie je primárním úkolem vlády chránit životy občanů a zabezpečit v co nejvyšší míře jejich sociální důstojnost. Do jaké míry politická reprezentace v tomto úkolu obstála, rozhodnou příští parlamentní volby, a nikoliv občanské nepokoje. Pokud bychom se dali strhnout žabomyšími spory, promarnili bychom mimořádně cennou zkušenost, kterou nám epidemie koronaviru poskytla. Poučili jsme se o potřebě a důležitosti občanské disciplíny a sebezapření. Vlastenectví je sugestivní kolektivní zážitek, který může mít různá vyústění. Přehnaný šovinismus známý z nordických zemí vede ke xenofobii a destruktivním konfliktům. Jižanský latinský nacionalismus se projevuje v orgiastických euforiích masových shromáždění, jejichž odvrácenou stranou je hospodářská stagnace a chudoba. Střízlivý patriotismus spjatý s prací, tvořivostí, vzdělaností, intelektuálním růstem a obhajobou svobody vyžaduje sebekázeň a fyzické úsilí. Je to náročná cesta, ale jak nyní dobře víme, jde o jediný způsob, jak obstát v náročných historických zkouškách. Sociální kapitál, který takto vzniká, je z dlouhodobějšího hlediska přínosnější než kapitál finanční.

EU vrhla kontinent o stovky let zpět

Jaké úkoly čekají Českou republiku? Musíme obnovit ekonomické zdraví prostřednictvím odstranění všeho, co brání plnohodnotnému využití našich produktivních národních sil, aniž bychom rezignovali na sociální soudržnost, disciplínu a solidaritu. Druhý úkol je neméně závažný. Celá léta byly vlastenecké síly v této zemi stigmatizovány jako „protievropské“ či „provinční“, neschopné ocenit přínos Evropské unie. Tento „velkolepý projekt“ však paralyzoval evropského ducha a způsobil civilizační úpadek, který ve vztahu k jiným civilizacím vrací náš kontinent o několik set let nazpátek. V dobách temna, po zhroucení Říše západořímské, se zachovalo v moři barbarství jediné ohnisko klasické a křesťanské kultury, a to ve vzdáleném Irsku a Northumbrii. A právě z této zapadlé periférie vzešel zásadní impulz, který zahájil obrodu západní civilizace. Není to výzva pro národy střední a východní Evropy? Neměli bychom se chopit příležitosti a na troskách bruselské utopie dát novou náplň a nosnou vizi Západu? Nesměřovala celá naše dosavadní dramatická a tragická historická zkušenost právě k této chvíli, kdy můžeme osvědčit svoji zralost a velikost?