Ani Prymulovo asi tedy ne....

Nesouhlasím.

Nesouhlasím a bezděky si vybavuji časy, kdy mi bylo teprve nějakých čtyřicet. Bohužel tenkrát zesnula má partnerka, zůstal mi syn i její rodiče a zhruba po roce mi vydali zamilovanou knihu Smíš zůstat mrtev, která mimo jiné čerpá z Raymonda Moodyho.

Jedna její půvabná čtenářka z Vyšehradu mi tehdy vytvořila, ba zarámovala překrásný obraz, aby se spolu s ním dostavila na křest mého dílka v plzeňském Americkém centru, a abych to zkrátil, nabídla mi otevřeně vztah. Zpětně mi nepřipadá zcela pochopitelné, proč jsem se k ní tehdy neodstěhoval, anebo třeba aspoň napůl. Děje se snad lidem jako já něco podobného každý den? Nikoli! Jenže nesporným zůstává i to, že jsem byl tenkrát takzvaně autentický.

A bác ho! Jednoduše jsem si ještě a „jako ze školy“ pamatoval, co jsem cítil, když jsem byl „skutečně zamilován“, a protože jsem nově nevnímal tuhle takzvaně skutečnou lásku, ani jsem o „projektu Vyšehrad“ moc neuvažoval, což...

Politicky to klidně mohla být docela zásadní chyba, která už jednou provždy ovlivnila negativně můj osud, ale... Nejel přes to vlak a je to paradox tím spíš, že mi vždycky chyběla Praha a co se týče dam, žádnou jinou živou jsem tenkrát nemiloval. A šup z mikrokosmů  politiky vztahové (jak ji známe všichni) do makrokosmu politiky taktéž vztahové, ale ne moc milostné. Profesor Prymula ví dost o epidemiích a ty vědomosti jsou už jednou z úhlavních kontur jeho osobnosti. Nejméně v tom smyslu tak tento ministr byl, je a bude vždycky autentický a zpětně nepochybuji, že veškerá jeho rozhodnutí, jakkoli někdy překvapovala a přesmoc svižně pršela, nebyla ani v nejmenším svévolná. Jednoduše znáte svůj obor, i postupujete na základě všeho, co již bylo ověřeno během bezpočtu dějinných epidemií, a že jste vedle toho nakonec i tím ministrem, by přece vadit nemělo. Autentičnost vašeho vzděláním, úvazku, vaší práce a vašich rozhodnutí, to vše vám dá kredit velet - a dotyčný to, jsem si jist, myslil s národem dobře.

Problém byl jako vždy v tom, že politika bývá ještě o něčem jiném. To JINÉ pak existuje zatvrzele a nemizí ani za epidemií. Nelze to tak snadno ignorovat, a to ani tváří v tvář mrtvým. Protože politika - prolnutá vždy s ekonomií dobra a zla - měří zcela jiným metrem, než lékaři na sále, a prosím, kdyby u nás vládla nějaká ta junta – třeba i s lékařem v čele -, tak by lékař ekonomy převrstvil.

Takto ne. A bylo mu vše spočítáno. Brzy. Roman Prymula navíc neměl na úřadě postaveny patřičně jemné váhy, aby kladl na jednu a druhou stranu 1. psycho-ekonomické dopady virového ataku, 2. vlastní svědomí znalce. Ty váhy on zanedbal, vysloužil si dokonce částečnou nenávist a jednoduše odejít musel.

Jak přesně se to vlastně stalo, nevím, a jen mi připadá, že to je - navzdory jeho proklamacím - odchod dobrovolný.

Že to je odchod muže, ve kterém fungovalo příliš málo realit. Nejspíš jediná. Muže, jenž se do vysoké politiky nehodí, a odhalil tu skutečnost až poté, co post vyzkoušel. Neskoná bez onoho platu a přeji mu úlevu a uvolnění poté, co tíže aspoň částečně padá z jeho beder, přičemž se jen se samo sebou - stejně jako vy - obávám, aby nenásledoval nikdo horší.

Opět autentický, ale teď až charismaticky. Proč mám strach?

Takový opět neuvidí pro stromy les. A republiku by mohl - za pilné pomoci okolo stojící vlády - připravit o její poslední šanci, bude-li nějaká.

Asi jako já se tenkrát s vizí nalinkovaného ideálu před očima připravil o bezvadnou ženskou s bezvadnými dětmi.