To je pravda. Hrabal je nicméně v povědomí, Egon Hostovský nikoli. Předkládám i proto názor, že je dobrým příkladem právě toho spisovatele, který po roce 48 neměl, neměl, nikdy neměl odejít.

V cizině totiž nevybojoval boj, který... jednoduše byl nad jeho síly.

Zvenčí to vypadalo i jako pár úspěchů, ale...

A zda by byl umlčen režimem zde? To nikdo neví. A je to možné. Upozorněme přitom (a nejen v tomto smyslu) na publikaci kolektivu 14 autorů Egon Hostovský. Literární dobrodružství českého židovského spisovatele ve 20. století.

Vyšla poměrně nedávno a vlastně vzápětí po (jiné) knize s názvem Egon Hostovský a jeho radosti života, na kterou opakovaně odkazuje a kterou sepsali i tři z autorů Literárního dobrodružství. Dcera zapomínaného spisovatele Olga Hostovská, Václav Sádlo a Barbora Svobodová.

Oba ty svazky roku 2018 vydala Univerzita Karlova, což nezní jako lákadlo pro „lid“, ale druhý si klade nižší nároky a i tak přináší mnohé informace a zůstal čtivým vyprávěním o Hostovského životě, doplněným 66 fotografiemi. Jde přitom „jen“ o tucet kapitol završených básní Hedy Kovályové Jak je to dávno, pane Hostovský (1973).

Její verše sice vznikly přímo v roce prozaikovy trudné smrti v exilu, ale psány byly nedlouho předtím, ještě za tvůrcova života, když byl již těžce nemocen (a určeny byly k jeho pětašedesátinám). A zvláštní shodou okolností téhož roku dokončil také František Kautman svou studii Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského.

Jednotlivé sekvence knihy Egon Hostovský a jeho radosti života jsou důsledně uváděny citacemi z Hostovského děl a citacemi z dvou rozhovorů, které s ním postupně vedli Václav Havel a Antonín Liehm. Hostovského dcera Olga závěrem píše:

„Když jsme v roce 1993 začali připravovat vydání spisů Egona Hostovského, fungoval ještě Knižní velkoobchod, a ač knihy zakázaných autorů už dávno nepatřily k nedostatkovému zboží, doufali jsme, že 12 svazků Spisů se nám podaří vydat do pěti let, k spisovatelovým nedožitým devadesátinám v roce 1998. Počítali jsme se slušnými náklady, protože jsme věřili, že Hostovského si nepochybně budou objednávat knihovny. Všechno dopadlo jinak: projekt se podařilo dokončit až na začátku 21. století; náklady byly tak nízké, distribuce tak špatná a zájem o nežijícího spisovatele tak malý, že se Hostovského knihy k mnoha lidem ani nedostaly. Spisovatel, který tak naléhavě promlouval k svědomí člověka 20. století, je dnes ve své vlasti pro většinu čtenářů autorem zcela neznámým.“

Až vypjatě a někdy pateticky morální je dílo Egona Hostovského (1908-1973), souběžně jde i o kritickou reflexi traumat a odcizenosti moderního světa. Ten muž předběhl existencionalismus, i když mu pak nestačil.

Egon však měl charisma a velkou vnitřní sílu osobnosti. Klidně se mohl stát někým jako Vaculík, Pavel Kohout... Ale možná taky ne. Možná věděl, proč odchází.

Byl z rodiny židovského podnikatele a kdysi, ještě ve škole měl velice ambivalentní vztah s mladším spolužákem Jiřím Žantovským, otcem Michaela Žantovského.

Po studiích na FF UK pracoval Egon Hostovský jako redaktor i lektor a již od roku 1926 čile vydával své knihy. Jejich hrdinům jako by vždycky chyběl prostor.

Ti hrdinové navíc vnímají vinu i vůči těm, kteří se ve skutečnosti provinili na nich, a pokusy těchto figur zachovat si „glanc“ i tváří v tvář osudu nebývají okolím vnímány jako zrovna patřičné.

Čili? Ve vlastní ryzosti se stávají směšnými: a to je i celý Hostovského osud.

Jako by poselství dobroty bylo možné zpřístupnit světu teprve až po smrti těla, zdává se někdy nad jeho knihami, ale možná ani pak ne. Egon Hostovský psal celý život více i méně vědomá podobenství plná metafyzické viny, ať už skutečné nebo subjektivně konstruované, a nesplněné anebo zrazené poslání mívá u něj obrovskou roli.

Viníky se přece stáváme už odmítnutím odpovědnosti.

Už nečinností.

A tak je Egon Hostovský autorem skepse a jeho apolitičtí hrdinové se opakovaně a náhle i politicky chvějí na hranicích nicoty.

A jak přitom upozornil až takřka banálně literární badatel Václav Vaněk ve své studii Návraty a extáze, protagonisté Hostovského děl touží po světě odlišném od toho, v němž právě žijí.

Od roku 1937 byl Hostovský zaměstnancem ministerstva zahraničí a měl veliké štěstí, že jej okupace Československa zastihla na přednáškovém turné po Francii a Belgii, konkrétně v Bruselu. Emigroval hned po obsazení Francie přes Lisabon ujel do Spojených států, kde se stal úředníkem konzulátu. Jeho válečné prózy Sedmkrát v hlavní úloze (1942) a Úkryt (1943) patří k prvním beletristickým reflexím nacismu. Tehdy vše šlapalo a domů se vrátil roku 1946, znovu začal pracovat na ministerstvu zahraničí. Ale roku 1949 rezignoval na diplomatický post v Norsku a od roku 1950 opět žil v USA, což bylo ono klíčové rozhodnutí. Možná chybné.

V exilu působil jako redaktor Svobodné Evropy i jako učitel. Ostatní exulanti od něj ale zachovávali odstup. On od nich. V šedesátých letech se dostalů i do „modrého“ slovníku.

A pak?

Dvě knižní monografie mu v letech 1996 a 2012 věnoval Vladimír Papoušek, jenž je recenzentem aktuální kolektivní monografie, vycházející z textů pro konferenci uspořádanou Ústavem české literatury a komparatistiky 20. dubna 2018 u příležitosti 110. výročí Hostovského narození.

V první části této knihy její autoři zkoumají autorovu „letoru“ a jeho židovství s odrazem v díle i jeho „kruté žerty“.

Druhá a třetí část je reflexemi Hostovského prací před rokem 1948 i po tomto roce a texty přitom většinou zachovaly formu proslovů. Např. Jiří Holý v přednášce dokládá, že u Hostovského židovství nehrálo tak výraznou roli jako třeba u Poláčka, Lustiga či Goldflama. Obdivoval nicméně filozofa Jindřicha Kohna a dle Kohna se židovská komunita mohla a měla stát „miniaturou“ budoucí Panevropy.

„Evropa je útvar vzniklý z asimilační schopnosti,“ zdůrazňoval Kohn, „a to ji sbližuje s židovskou diasporou.“

V analýze románu s tajemstvím Dům bez pána (1937) se pak Jiří Holý dotkne zmínky o protižidovských bouřích za první světové války a srovnává otce z této knihy s moudrým Čapkovým dědečkem z Krakatitu.

Martin Pokorný v další stati označuje za základním kámen Hostovského fikčního světa „niterné souznění duší“ a knihu Sedmkrát v hlavní úloze chápe jako diagnostikující obžalobu evropské inteligence.

Právě skrz tuhle novelu sdílel Hostovský romantické sny o ozdravění národů, ale „jedinečného génia“ projevil především v knihách Danajský dar, Černá tlupa a Žhář. Ty mu snad diktoval Bůh, i když je trochu zvláštní, že předloha titulního hrdiny Žháře zakládala požáry už roku 1855.

Václav Vaněk v dalším proslovu připomíná postřeh Václava Černého, podle kterého byl nesmírně nadaný Hostovský i malomyslný bolestín se stále zjitřenými nervy. Permanentně čekal „ránu do týla“ a hodně věci relativizoval. V jeho příbězích dochází ke zdánlivě nečekaným sebevraždám a přibývá-li tu humoru, je to formou žertů krutých. Asi jako je znal Saki.

Ironie osudu je zkrátka věčná a Václav Vaněk vysledoval v textech ironické momenty. Jen ty doplňují hroznou ztrátu identity hrdinů, kteří jsou talentovaní, ale slabochy.

Také v metaforické knížce Tři noci je hrdinova naivita v televizní soutěži pochopena jako originální humor a stále se opakuje jedno zjištění. Nejvíc bolesti je přichystáno pro ty nejopravdovější.

V próze Epidemie předvádí pak Hostovský, že se především muži stávají zbytečnými. A dodává: „V čase předstírání.“

Zkušený Erik Gilk z Univerzity Palackého probral celou ranou Hostovského povídkovou tvorbu a upozornil na to, že tento muž publikoval již od patnácti. Minimálně v českém kontextu jde o bezprecedentně raketový nástup kariéry, neboť Hostovský jen do třiceti let vydal tucet knih. Přestože se zdály vždy něčím zvláštní, byl přitom tradiční vypravěč a stál pouze o zachování sdělnosti, srozumitelnosti a plynulosti příběhů. Už v letech 1923-1939 také časopisecky zveřejnil přes třicet povídek (i když v sedmi případech šlo o sekvenci připravovaného románu). Jen tři z těch povídek byly později uveřejněny knižně.

Egon Hostovský byl bezesporu individualista a neměl ambice naplňovat kteroukoli kolektivní poetiku. Bohužel? Bohudík? Zkušení čtenáři jeho knih už většinou umí předpovědět osud hrdiny a to, co přijde, autor dokonce signalizuje. V jedné skupině Hostovského povídek vystupuje pak také figura mladíka Gerwalfda, bezohledného studenta z bohaté židovské rodiny, kterého známe rovněž z románu Danajský dar (1930), a klíčem k mnoha autorovým textům je rozdíl mezi tzv. spravedlností a tzv. spravedlivostí.

Jako scelující prvek povídek vnímá přitom badatel Gilk motiv odpuštění.

Václav Sádlo se ve své přednášce pro změnu zabýval Regionálními prvky v díle Egona Hostovského, přičemž však je nesporné, že Náchodsko (okolo Hronova) spisovatel opustil už spolu s maturitou. Nu, ale zůstalo inspirací, a to podobně jako Němcové, Jiráskovi a Škvoreckému.

A Václav Sádlo dále připomíná studii Markéty Klouzkové Motiv domova a rodného kraje v díle Egona Hostovského.

Hostovského klíčovou knihu Listy z vyhnanství rozebírá pak Gertraude Zand z Univerzity Vídeň v přednášce, jejíž titul začíná slovy Mezi svědectvím a halucinací.

Toto Hostovského dílo má formu sedmi dopisů a jedněch „zápisků“ a vznikalo v letech 1939-1940. Badatelka je srovnává s pracemi Transit Anny Seghersové a Noc v Lisabonu E. M. Remarqua. A také s vlastní Hostovského prózou Úkryt.

Jde o nepravděpodobné příběhy a náhoda tu hraje asi přílišnou roli, avšak ani Remarque nenapsal Noc v Lisabonu jinak.

Tématem Miroslava Chocholatého z Masarykovy univerzity v Brně je klíčový Obraz cizince v Hostovského válečných prózách.

Vychází přitom z trojice děl ze souboru Cizinci hledají byt (1967) a není sporu, že se tu opakovaně píše o marných pokusech o sblížení, o pocitech samoty a o odcizení. Mnohý Hostovského hrdina je ve světě instalován jako novodobý Ahasver a různé příběhy židovských vyhnanců se stávají obecnějším symbolem existence. Zamlženost titulní figury v románu Cizinec hledá byt (figury „unaveného anděla“) kontrastuje s propracováním ostatních postav, s nimiž se setká, a slovy Vladimíra Papouška se zde obrazy cizích osudů stávají „indexem existence hrdiny“. Už „černý kufr“ na začátku je však symbol rakve a předznamenání. Nato sledujeme jen permanentní rozkol mezi světem a jedincem a vnímáme interiéry, které jen zintenzivňují pocity stísněnosti.

Michal Topor z Institutu pro studium literatury zpracoval pak téma exilového sváru Hostovského s Arne Laurinem, což byl muž, který v letech 1921-1938 řídil deník Prager Presse. V únoru 1939 dospěl i Laurin do Ameriky a začal tam pracovat na našem konzulátě. Tam se Hostovský vynořil začátkem roku 1941 a dostal se u Laurina do klatby. Františku Langerovi si pak stěžoval, že Laurin „o každém všechno zapisuje“, a Laurina zachytil v postavě Šarlatána v knize Sedmkrát v hlavní úloze (1942).

Hostovský totiž viděl Laurinovo velikášství, sobectví a jeho schopnost „nevhodné“ lidi denunciovat. A zdálo se mu, že Laurin stále jen hledá v houfu nespolehlivé, aby je „vyklučil“ z národa. Hostovský tu zkrátka vnímal podezírání, slídění a udávání. Laurin dle jeho názoru i velice ztrpčil konec života Jaroslava Ježka.

Oproti tomu sám Laurin tvrdil, že Hostovský se ani tři týdny po příjezdu do New Yorku neujal jakékoli práce, a charakterizoval jej... pomocí knihy Diagnostika chorob duševních.

Jak Laurin zdůraznil, o Ježka se v jisté době staral jen on sám se svou ženou... Ale v únoru 1945 Arne Laurin zemřel, pře tím skončila a dnes již před námi vyvstává jen ta skutečnost, že exil mohl být pro nedostatečně otužilé... bez východiska.

Marie Zetová přistupuje poté v přednášce Nostalgie, jež neměla obsah k motivům „paměti a vzpomínání“ ve vybraných Hostovského dílech – a nostalgie podaná „bez obsahu“ je nepochybně ten stav, do něhož se Hostovský dostal už někdy v sedmnácti.

Jen předmětem spekulací už přitom zůstane, nakolik lze u jeho prací hovořit taky o „genetickém“ vlivu Freudova díla.

Juan Zamora je pak už jen autor kratší kapitoly Nezvěstný: mezi Západem a Východem aneb Hostovského ministerstvo strachu a zkoumá dílo z hlediska špionážního žánru. Nezvěstného srovná s produkcí socialistických nakladatelství té doby a končí zjištěním, že přesněji než ke špionážnímu žánru lze Hostovského přirovnat ke Grahamu Greenovi, přičemž Ministerstvo strachu skýtá podobný čtenářský zážitek jako Nezvěstný.

Ne však agent, to obyčejný člověk se ocitá v soukolí.

Nu, a Agata Firlej uzavírá knihu článkem Konfident proti své vůli s podtitulem Další klíč k charakteristice středoevropského hrdiny v próze Egona Hostovského a Janusze Glowackého (na příkladu románů Nezvěstný a Moc truchleje). Univerzální středoevropský hrdina přitom, zdá se, neexistuje, faktem však je, že české i polské postavy u Hostovského často spoluvytváří motiv bezděčné kolaborace a strachu s ní spojeného. Ač byli Hostovský i Glowacký židovského původu a oba emigrovali do USA, kde je poté inspirovala moderní próza, a ač byli oba srovnáni s Kafkou, není jejich podobnost samozřejmá, přičemž Hostovský není v Polsku takřka znám. Vyšel tam jenom Nezvěstný.

A Janusz Glowacki? Psal také o zapleteních do spolupráce s tajnou bezpečností a emigroval nakonec těsně před vyhlášením výjimečného stavu v Polsku. Knihy svorně ukazují momenty revoluce a obyčejného člověka v krizi mezi stranami.

Agata Firlej užila přitom při srovnání i díla Bohumila Hrabala, Evy Kantůrkové, Arnošta Lustiga, Milana Kundery a řady dalších disidentů a exulantů včetně Václava Havla a Jiřího Gruši (Dotazník). Jak je však zřejmé, Hostovský jednoduše vždy zůstával nepřítelem lidí zasvěcených politice.

Barbora Svobodová z Ústavu pro českou literaturu poutavě analyzuje adaptaci Půlnočního pacienta (1954, česky 1959) v nezdařilý film Špióni (1957) Henriho-Georgese Clouzota a připomene, že knihu Půlnoční pacient doporučil k vydání sám Graham Greene. Ten na ni koupil i práva a režisér Clouzot obsadil poté do titulní role Curda Jürgense a do další Petera Ustinova. Ale film to nezachránilo. Zmizelo v něm prostředí New Yorku, jak je líčil Hostovský, a zbylo jen nitro kliniky, kde režisérova manželka hraje němou ženu, co nakonec... přece promluví.

Ale absurdita je tu předkládána na příliš zlatém podnose, film až moc asociuje Kafkův Proces a muži, kteří hrdinu sledují, nepůsobí vůbec nebezpečně. Redukce románu tedy byla necitlivá a vše, co dává knize hloubku, je pryč. Film navíc končí pesimističtěji.

Režisér Jules Dassin upustil po jeho neúspěchu od zfilmování Dobročinného večírku a u nás o dotyčném snímku ve své době referovaly jen Literární noviny (1968). Vedle filmu Vyděrač (1937), který je zdařilou adaptací Ztraceného stínu (1931), to je jediná filmová adaptace díla Hostovského po Únoru. A až po dalším převratu zfilmoval Hřebejk Dobročinný večírek (1992) a Jan Kačírek Nezvěstného (2002).

Štěpánka Pašková přispěla sborníku textem Jak vydat román Půlnoční pacient?. Jak píše, patřila ta kniha v cizině k Hostovského nejúspěšnějším. Ale může vůbec být úspěšná u nás? Pašková váhá. Narazíme i na nezvykle zastaralé jazykové jevy, a to nepochybně v souvislosti s autorovým odloučením od živé češtiny.

Druhé vydání té knihy připravené Irenou Zítkovou na rok 1969 bohužel bylo takřka kompletně zničeno, zatímco Všeobecné spiknutí (1969) se ještě do prodeje dostalo.

Nastal však i jinačí a osobnější problém. Úpravy Ireny Zítkové totiž autora šokovaly. Mínila, že jsou nutné, a vadilo jí například, že místo slova ubrus Hostovský říká běhoun.

S úpravami nakonec souzněl a byl rád, že je rád. A že román vůbec vyjde. Ale po srpnové okupaci byly v textu bohužel provedeny i další cenzurní zásahy, takže např. místo slova čeládka zde čteme prostě „lidé“.

Pro vydání ve Spisech naštěstí byl vybrán původní text z roku 1959 a od Zítkové se převzaly jen ty úpravy, které se shodují s „ediční koncepcí Spisů“. Paní Olga Hostovská totiž velmi rozhodně NEsouhlasila s úpravami, které jazyk zbaví autorských charakteristik.

I tak ovšem rušila anglismy anebo opravovala slovosled. Opět prý „v autorově zájmu“. A stalo se to i kamenem úrazu a Pašková pro vydání z roku 2018 naopak zachovává jazykové zvláštnosti i zastaralosti. Ač je jasné, že měl Egon Hostovský sklon k přísně literárnímu vyjadřování.

Olga Hostovská otevírá pak textem Egon Hostovský a Vítězný únor závěrečnou část knihy a hovoří o románu Únor, který byl Hostovskému pouze připisován.

O Únoru jí někdy roku 1985 řekla Hostovského choť Regina, ale pohádaly se. Josef Škvorecký ovšem pak Olgu ujistil, že je dílo autentické. A co víc, ke konci skvěle thrillerové.

V autorství uvěřil i sám Kautman, ale například Josef Hiršal ne. Hiršal dokonce knihu označil za paskvil „absolutního ňoumy“ a Jiří Pistorius je pak definitivně zavrhl. Právem. Protože autorem je ve skutečnosti jistý Lubor Zink (1920-2003) a kniha nakonec vyšla roku 1993.

Vraťme se však ještě do let vydání Nezvěstného (1955) a konstatujme, že vyšel také Občan Brych a že se už roku 1959 zaobíral Únorem Železný strop Bohuslava Březovského. Aleš Haman poté Občana Brycha srovnal (1964) se Zbabělci a připomíná, že také první verze Brycha byla v ich-formě.

Nu, a hrdina Arnošt Krammer ze Železného stropu, to je samozřejmě Hostovský sám. A estébák dr. Matějka? Toť Julius Fučík. A je to především a právě román Nezvěstný, co může dnešním mladým názorně ukázat, proč se Únorovému převratu nedalo zabránit. Jde přitom o jediný román naší literatury, který hovoří o převratu bez autocenzury, a Hostovská si taky proto stěžuje na nezájem o nejnovější jeho vydání a obecně kritizuje přístup k recepci Hostovského ve slovnících.

V Dějinách české literatury jí pak především vadí následující věta: „Rozpor vzbuzovaly také jeho otevřeně deklarované aspirace být světovým autorem, nikoli jen exulantem.“

Už však asi stačí a připomeňme závěrem pouze tu fatalitu, že Hostovského tatínek zemřel roku 1942 už před transportem do Terezína a tři jeho sestry, dva jejich manželé a dva jejich synové, ti všichni zahynuli v koncentračních táborech.

Není to snad strašné? A jistě, možná tento spisovatel postrádal chladný pozorovací talent i hlubší zvídavost (jak žaluje badatel Pokorný), nahradil to však obrovskou dávkou vlastní emoce. Asi jako by byl řečníkem, kterého ztlumili. Asi jako by byl vykřičníkem mezi otazníky...

Václav Vaněk a Jan Wiendl (editoři): Egon Hostovský. Literární dobrodružství českého židovského spisovatele ve 20. století. Úvod napsali Václav Vaněk a Jan Wiendl. Recenzoval prof. PaeDr. Vladimír Papoušek, CSc. Jmenný rejstřík sestavil Jan Harant. Vydala Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Praha 2018.

Ivo Fencl