Pro západoevropské země by to mohla být jistá úleva, protože je dlouhá válka na Ukrajině, protiruské sankce a zvýšená celková politická nejistota a napětí na kontinentě dlouhodobě poškozují. Ale zdá se, že opak je pravdou. Evropské země, jisté si americkou ochranou, příliš nainvestovaly do hysterické válečné psychózy, zabředly do nereálných pokryteckých příslibů Ukrajině, pěstovaly nesmiřitelné nepřátelství vůči Rusku, a nyní se obávají jeho posílení a odvety. Velmi ponižující je pro Brusel, Paříž, Londýn a Berlín představa, že mír si dohodnou samy USA s Ruskem a Evropa, ponechaná stranou, bude platit důsledky. To jsou kořeny hysterického zmatku, který ovládl Mnichovskou bezpečnostní konferenci poté, co z jednání Trumpovy administrativy jasně vyplynulo, že s nimi Trump nepočítá. Jak zaznělo z brilantního projevu viceprezidenta J. D. Vance, Trumpova Amerika považuje současné poměry v Evropě za zásadní problém a hrozbu Evropě samotné, větší než Rusko nebo Čína.

Debaklem je Trumpův postup v ukrajinské krizi pro východoevropskou politiku, z našeho pohledu především pro tu českou. Bývalé sovětské satelity ustrnuly mentálně někdy v 90. letech, v době totálního ekonomického a mocenského zhroucení Ruska a bezprecedentní americké globální dominance a nabyly falešného, ale nezvratného přesvědčení, že se trvale nacházejí na vítězné straně dějin. Rusko ve svých představách navždy vyloučily z Evropy kamsi za Ural, členstvím v NATO získaly pocit věčných válečných vítězů a jejich zahraniční politika ztratila jakýkoliv smysl pro zdrženlivost a realismus. Přestaly se zajímat o skutečné zájmy svých spojenců a namlouvaly si, že se stejně jako ony budou stále dívat na svět optikou studené války a budou připraveny ji vést se stejnou rozhodností jako někdy v 50. letech minulého století.

Ruskem jsme se u nás přestali vážně zabývat vůbec. Nechápeme, že země, která 300 let spolurozhodovala o osudech Evropy, dvakrát byla z Evropy fatálně napadena a dvakrát náš kontinent osvobodila od tyranských dobyvatelů, má také nějaké zájmy, které mohou být i legitimní. Chováme se, jako kdybychom Rusy ve studené válce porazili my a navždy máme právo užívat si pozice vítězů.

Vše se zkoncentrovalo v případu ubohé Ukrajiny. Ta vznikla rozpadem SSSR jako stát postrádající tradici vlastní státnosti i potřebnou jednotu mezi svým ruským východem a silně protiruským západem. Dlouho fungovala jako jakési chaotičtější, zaostalejší a zkorumpovanější Rusko B, přesto však po třech desítkách let samostatné existence měla šanci na lepší budoucnost. Klíčové bylo udržet se v míru vedle sousední postupně sílící ruské velmoci, která ukrajinské státnosti příliš nepřála.

Všechno změnila falešná protiruská hra Západu s neuspokojenými ambicemi naivních Ukrajinců, která je nakonec zavedla do konfrontace s Ruskem. Rozšiřování NATO do postsovětského prostoru, Oranžová revoluce v Kyjevě s jasným protiruským zaměřením a perspektiva členství v NATO pro Ukrajinu vyústily nakonec v tragédii, jíž sledujeme dnes. Ukrajina uvěřila představě, že členství v NATO a EU bude pevnou zárukou její bezpečnosti a prosperity a že je to ze strany Západu vážně míněný projekt. Jejím politikům nikdy nepřišlo na mysl, že pro USA a Západ jsou zajímaví pouze jako karta v protiruské hře, nic více. Nechápali, že Rusko naproti tomu Ukrajině připisuje zcela zásadní význam, že je připraveno jít kvůli ní do války a že není ochotno připustit její vytržení ze sféry svého vlivu.