Pro západoevropské země by to mohla být jistá úleva, protože je dlouhá válka na Ukrajině, protiruské sankce a zvýšená celková politická nejistota a napětí na kontinentě dlouhodobě poškozují. Ale zdá se, že opak je pravdou. Evropské země, jisté si americkou ochranou, příliš nainvestovaly do hysterické válečné psychózy, zabředly do nereálných pokryteckých příslibů Ukrajině, pěstovaly nesmiřitelné nepřátelství vůči Rusku, a nyní se obávají jeho posílení a odvety. Velmi ponižující je pro Brusel, Paříž, Londýn a Berlín představa, že mír si dohodnou samy USA s Ruskem a Evropa, ponechaná stranou, bude platit důsledky. To jsou kořeny hysterického zmatku, který ovládl Mnichovskou bezpečnostní konferenci poté, co z jednání Trumpovy administrativy jasně vyplynulo, že s nimi Trump nepočítá. Jak zaznělo z brilantního projevu viceprezidenta J. D. Vance, Trumpova Amerika považuje současné poměry v Evropě za zásadní problém a hrozbu Evropě samotné, větší než Rusko nebo Čína.
Debaklem je Trumpův postup v ukrajinské krizi pro východoevropskou politiku, z našeho pohledu především pro tu českou. Bývalé sovětské satelity ustrnuly mentálně někdy v 90. letech, v době totálního ekonomického a mocenského zhroucení Ruska a bezprecedentní americké globální dominance a nabyly falešného, ale nezvratného přesvědčení, že se trvale nacházejí na vítězné straně dějin. Rusko ve svých představách navždy vyloučily z Evropy kamsi za Ural, členstvím v NATO získaly pocit věčných válečných vítězů a jejich zahraniční politika ztratila jakýkoliv smysl pro zdrženlivost a realismus. Přestaly se zajímat o skutečné zájmy svých spojenců a namlouvaly si, že se stejně jako ony budou stále dívat na svět optikou studené války a budou připraveny ji vést se stejnou rozhodností jako někdy v 50. letech minulého století.
Ruskem jsme se u nás přestali vážně zabývat vůbec. Nechápeme, že země, která 300 let spolurozhodovala o osudech Evropy, dvakrát byla z Evropy fatálně napadena a dvakrát náš kontinent osvobodila od tyranských dobyvatelů, má také nějaké zájmy, které mohou být i legitimní. Chováme se, jako kdybychom Rusy ve studené válce porazili my a navždy máme právo užívat si pozice vítězů.
Vše se zkoncentrovalo v případu ubohé Ukrajiny. Ta vznikla rozpadem SSSR jako stát postrádající tradici vlastní státnosti i potřebnou jednotu mezi svým ruským východem a silně protiruským západem. Dlouho fungovala jako jakési chaotičtější, zaostalejší a zkorumpovanější Rusko B, přesto však po třech desítkách let samostatné existence měla šanci na lepší budoucnost. Klíčové bylo udržet se v míru vedle sousední postupně sílící ruské velmoci, která ukrajinské státnosti příliš nepřála.
Všechno změnila falešná protiruská hra Západu s neuspokojenými ambicemi naivních Ukrajinců, která je nakonec zavedla do konfrontace s Ruskem. Rozšiřování NATO do postsovětského prostoru, Oranžová revoluce v Kyjevě s jasným protiruským zaměřením a perspektiva členství v NATO pro Ukrajinu vyústily nakonec v tragédii, jíž sledujeme dnes. Ukrajina uvěřila představě, že členství v NATO a EU bude pevnou zárukou její bezpečnosti a prosperity a že je to ze strany Západu vážně míněný projekt. Jejím politikům nikdy nepřišlo na mysl, že pro USA a Západ jsou zajímaví pouze jako karta v protiruské hře, nic více. Nechápali, že Rusko naproti tomu Ukrajině připisuje zcela zásadní význam, že je připraveno jít kvůli ní do války a že není ochotno připustit její vytržení ze sféry svého vlivu.
Dnes je tragické slyšet po všech těch lživých slibech a frázích od západních velmocí, že členství Ukrajiny v NATO nepřipadá v úvahu a že jí to přece nikdy nikdo vážně nenabídl. Naivní Ukrajinci tomu však věřili, perspektivu členství v NATO si vepsali do ústavy a spoléhali na to, že je Západ před nebezpečím z Ruska ochrání. To se jim fatálně nevyplatilo.
Dnes mnozí rádi hovoří o Mnichovu. Mýlí se. Je to mnohem horší. V Mnichově západní velmoci doporučily Československu ustoupit a nebránit se a otevřeně daly najevo, že za něj bojovat nebudou. Ukrajinu naopak povzbuzovaly do boje a slibovaly neomezenou podporu, kterou ve skutečnosti nebyly ochotny poskytnout. My jsme pochopili, kapitulovali, a přežili - Ukrajinci věřili, bojovali, a dopadnou podstatně hůře.
Rusko Západ opakovaně varovalo. V paměti je Putinův projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, summit NATO v Bukurešti, kde Ukrajina sice nebyla přijata za člena, ale byla stanovena perspektiva jejího členství, přestože před tím přítomný ruský prezident všechny varoval. Potom přišel Majdan s účastí evropských politiků na demonstracích i při svržení legitimního prezidenta Janukovyče. A pak už pokračovalo násilí – anexe Krymu Ruskem, válka na Donbase a Minské dohody, které Ukrajina s vědomím Západu nedodržovala a byla usilovně vyzbrojována.
Putin bohorovnému a přezíravému Západu dokázal, že svá varování myslel vážně a Ukrajinu napadl. Bidenova administrativa ruské agresi nebránila, ale přeměnila ji ve vleklý konflikt s cílem jej maximálně protáhnout, co nejvíce oslabit Rusko, ale nedopustit jasné vítězství ani jedné strany. Výsledkem jsou na obou bojujících stranách ztráty téměř dvou miliónů mužů a zničená a vylidněná Ukrajina, která přišla o pětinu svého území. Výsledek je to naprosto katastrofální, budoucnost a obnova rozvrácené země nejisté. Rusko vyjde z konfliktu materiálně oslabené, ale politicky, vojensky a mocensky posílené.
Staronový prezident USA Trump má zásadně jiné priority než zastydlí neokoni v Bidenově vládě. V lití stamiliard amerických peněz do zbytečného konfliktu ve východní Evropě, který nepovažuje za americký strategický zájem, nevidí žádný smysl. Hlásí se k realitě multipolárního světa, nemá ambici řešit za americké peníze všechny světové problémy. Vyznává reálpolitiku, vnímá a respektuje zájmy ostatních velmocí a snaží se najít mocenskou rovnováhu. Je to realistické a pochopitelné.
Někteří šílejí, že Trump telefonoval s Putinem. Zřejmě si myslí, že míru lze nejlépe dosáhnout vykřikováním nereálných ultimát Rusku a organizováním pseudomírových konferencí bez jeho účasti. Pouze zapomínají, že k diktování podmínek je třeba zvítězit na frontě a že Ukrajina je tou slabší stranou, která ve vlastním zájmu potřebuje co nejrychleji najít rozumný kompromis. Sama bez trvalé západní pomoci není schopna v boji pokračovat. Předstírat, že má od Západu nějaký bianco šek na vedení války, není fér. Je a vždy to byla lež.
Kdo to nechápe, je ovšem česká pseudopolitika, která dosud žila v pocitu, že servilita vůči nejmocnějším ospravedlňuje všechno. Staré rakouské pořekadlo, že Čech je buď lokaj, nebo hulvát, prokázalo na výkonech naší „diplomacie“ v posledních letech opět svou pravdivost. Válce jsme se měli snažit zabránit nebo ji pomáhat co nejrychleji ukončit, nikoliv se prezentovat válečným štvaním a nerealistickými požadavky, o nichž každý věděl, že jsou nesmyslné. Všichni, kdo se na tom podíleli, by si měli uvědomit svou odpovědnost.
Ať válka skončí jakkoliv, pro nás zbydou dvě zásadní otázky – co s Ukrajinou a jak s Ruskem. Nejde jenom o to, jak zajistit bezpečnost a obnovu Ukrajiny a kdo to zaplatí. Jde o elementární stabilitu tohoto území, o migraci jejích obyvatel a o její vztahy k okolí. Bez USA není jasné, kdo by měl schopnost něco takového zajistit. Sousedé na to nemají sílu a prostředky, západní Evropa navíc dostatečný zájem. Vše bude hrát do karet Rusku. Ve světle toho všeho je jasné, že válku neměla Evropa ve vlastním zájmu nikdy dopustit.
Ve vztahu k Rusku je třeba mít racionální politiku. Rusko nikam nezmizí, jak někteří naši politici zřejmě iracionálně doufali. Bude pořád významnou velmocí, s níž bude třeba nějak vycházet. Doposud vůči němu naši politici veřejně hlásají politiku provokací a nepřátelství jako vůči zemi, kterou podezřívají z neomezených agresivních záměrů. Je nepřátelství a závody ve zbrojení skutečně naší jedinou budoucností, nota bene v situaci, kdy jsou USA zřejmě odhodlány k uvolňování napětí? Kde bude v takové situaci naše místo? Jak by měla v takovém případě vypadat česká zahraniční politika? Jak odhadujeme postoje ostatních zemí EU? Skutečně sázejí na trvalou konfrontaci? Evropa a my s ní se v důsledku ukrajinské války dostala do nebezpečného a nesmírně nevýhodného postavení. Je potřeba to co nejrychleji změnit. Naší zemi to ohrožuje především.
Ukrajinská tragédie je velkou lekcí pro všechny, příkladem, jak krátkozrakost, pokrytectví, nezodpovědnost, naivita, lhostejnost a nenávist jsou schopny zničit všechno pozitivní, co jsme v Evropě po pádu komunismu získali.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
