Podrobnější rozbor Mikesova bonmotu nicméně rád přenechám Alexandru Tomskému, který mi nejméně jednou s jistotou řekl, že jsou Angličané nečitelní, a to hlavně dopředu. A kontinentální člověk kupříkladu jen stěží vytuší, jak se ve své mase zachovají, budou-li muset volit. Je to pravda. Oproti nim jsme čitelnější a právě projevy na Letné to možná potvrdily. I ty zaumné.

Vraťme se ale ještě na Ostrov, i když nejsem ani Benjamin Kuras, ani William Bryson. Odtrhne se? A odtrhne-li se, zchudne? Bude štkát? Lamentovat? Trhat si vlasy i vousy? Mikes by vám pověděl, že... Inu, Mikes o tom jednoduše napsal celou knihu, která vyšla také v češtině, a jmenuje se JAK BÝT CHUDÝM.

Jenže je ta kniha taky o spoustě dalších věcí a nazývat by se měla spíš „Jak zůstat součástí britské střední třídy“ – s tou výhradou, že ani ta dolní, ale ani ta horní hranice střední třídy se přesně definovat nedá nikde na světě. Ani u nás.

Ve dvou částech své knihy nazvaných „Soukromá chudoba“ a „Veřejná chudoba“ sice George Mikes přiznává, že skutečně chudá jeho rodina nikdy nebyla, opakovaně však vyjadřuje nechuť k vyšší třídě a přímo „na zvracení“ se mu dělá z lidí, kteří doma přiznaně „zlatí kohoutky“. Mikes nicméně nemá nic proti miliardářům a nepopírá, že i mezi boháči prvé ligy má kamarády a přátele, i když k nim zprvu přistupoval obezřetně.

Zajímavé přitom je, že populární humorista George Mikes (1912-1987) se vlastně narodil nedaleko Česka, a to v maďarském městě Siklós. Jmenoval se tehdy Mikes György. Na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvö získal doktorát z právničiny po vzoru vlastního otce i dědečka, načež to zkusil jako divadelní kritik. Uspěl, ale došlo ke změně, když jej během mnichovské krize (1938) poslali jako dopisovatele (židovského původu) na dva týdny do Londýna. V šestadvaceti letech to využil a více se do rodného Maďarska již nevrátil. Za války však pracoval pro BBC v sekci maďarského vysílání a pozici udržel i v míru a do roku 1951. Později pracoval jako rozhlasový komentátor a recenzent a žil na volné noze. Už od roku 46 byl britský občan a jeho bestseller JAK BÝT CIZINCEM (1946) adaptovala televize. Třikrát vyšel také česky: roku 1970, roku 1994 a roku 2011 jako součást knihy JAK BÝT BRITEM. V Anglii se JAK BÝT CIZINCEM dočkalo víc než třiceti vydání. Mikes postupně připojil i devět pokračování včetně Jak být dekadentem (česky 2011), „How to Unite Nations“, „How to Scrape Skies“, „How to Tango“ či „How to Run a Stately Home“ (s postavou vévody z Bedfordu) a stal se také autorem knihy „Číča: životopis kočky“ (1978, česky 1996) či děl Anglický humor pro začátečníky, Shakespeare a já, Italy for Beginners, Switzerland for Beginners. „Uber Alles“  a dalších, včetně historické studie „Maďarská revoluce“ a reportáží o osudech válečných zajatců „We Were There To Escape – the true story of a Jugoslav officer“. Vytvořil rovněž brilantní dílo o fungování maďarské tajné policie a biografii svého přítele „Arthur Koestler: the Story of a Friendship“(1983) a psal pro Observer, pro The Times Literary Supplement i pro maďarské vysílání Svobodné Evropy. Stal se dokonce předsedou londýnské pobočky PEN klubu a zkrátka a dobře, pohyboval se v britském prostoru jako ryba ve vodě a uměl jej charakterizovat tak trefně, jako to dokázal jen málokterý Brit. V rámci toho také pochopil, že „střední třída“ je na Ostrovech těžko uchopitelná a definovatelná a že stát se jejím příslušníkem je tudíž současně lehké i těžké. Jste prostě v mlze a je to mlha britská a těžko přenosná na Kontinent. Jste-li oproti tomu střední třídou dnes u nás, pozná se to snadno. Jak?

Takřka stále bojujete s propadem a nemáte tudíž v hrůze, že se z vás náhle stane lůza a „plebs“, ani tu sebemenší náladu. Anebo jen chvílemi, ale také v těch chvílích „aby si člověk dával pozor a neodřeli ho“, jak konec konců nakonec přizná i Mikes.

Ožebračit vás totiž mohou vždy a malá ukázka z jeho knihy JAK BÝT CHUDÝM to posléze přece doloží. Mikes tu vzpomíná, jak se s přáteli procházel po Dakaru v Senegalu a jak se k nim připojil pouliční prodavač bižuterie. Cituji: Počal promlouvat s mladým Američanem, který šel s námi, a tvrdil mu, že má obzvlášť krásný zlatý náhrdelník, který normálně stojí dvacet tisíc franků, ale Joeovi je ochoten jej prodat – jako výraz osobní náklonnosti – za směšných jedenáct tisíc. „Děkuji vám, ale nechci,“ odvětil Joe a ani se nezastavil. Obchodníček k němu ale přiskočil, z kapsy vytáhl elegantně vypadající pouzdro a z něj vyndal řetěz, navlékl si ho na ukazováček a pokračoval v litanii. „Je to hotové bohatství, za jedenáct tisíc je to skoro zadarmo a vy to můžete mít za deset.“

Joe ani nepátral po tom, proč právě on si zaslouží takové zvláštní zacházení od klenotníka, se kterým se vidí poprvé v životě, a snažil se opět zapojit do naší konverzace. Marně. Klenotník byl vytrvalý a cena klesala. Na devět tisíc, sedm, šest, čtyři, nakonec na dva tisíce. Říkat stále ne bylo únavné, tak s tím Joe přestal a prostě jen šel a byl zticha. „Tak jen kvůli vám, osm set.“

Bez odpovědi.

„Sedm set.“

Bez odpovědi.

„Čtyři sta.“

Joe odmítavě zavrtěl hlavou. „Šest set,“ zvolal obchodník k mému úžasu. Joe zůstal v klidu. „Devět set,“ pokračoval klenotník. Joe se začal tvářit ustaraně. „Tisíc a jedno sto!“ vykřikl muž rázně. Joe se zastavil, vytáhl peněženku a zaplatil tisíc sto senegalských franků. Muž mu dal náhrdelník a zmizel tak rychle, jak jen dokázal.

„Všiml jste si přece, že cenu začal zvyšovat,“ povídám, „poslední licitace byly vyšší a vyšší!“

Neodpovídal. „Vždyť jste to mohl koupit za čtyři sta!“ vyhrkl jsem a stále se nedočkal odpovědi. „Proč jste ho vůbec kupoval?“ povídám tedy. „A jestli se vám líbil, proč jste ho koupil za jedenáct set, když jste to mohl mít i za čtvrtinovou cenu?“

Joe se zastavil a vypadal napůl nešťastně a napůl vyděšeně. Konečně řekl: „Už jsem to nevydržel. Selhaly mi nervy. Prostě jsem to dál nemohl snést.“ Odmlčel se. „Já jsem to musel koupit. Musel jsem to koupit dříve, než by cenu zase vyhnal na jedenáct tisíc.“

(Citace v překladu Kamila Maxy je z knihy George Mikese „Jak být chudým“ vydané nakladatelstvím Dauphin jako 1. svazek edice Chudáček. Praha 2015. 144 stran.)

Ivo Fencl