Vychází nadále obrovské množství knih, ale jejich éra do značné míry končí. Kdyby nás ovládla znovu diktatura, jejich likvidace by na pořadníku priorit zůstala v dálavách. Vzpomněli by si vůbec novodobí goebbelsové? Kdo ví. Třeba ani ne.

A přece je to jen pár desítek let, co byla situace jiná. Román Mládež na silnici jménem Berlín (1932) Ernsta Haffnera byl nacisty nikoli jen zakázán, byl skutečně pálen. Co horšího, hned v prvních letech po uchopení moci stranou NSDAP beze stopy zmizel i jeho autor. Přitom se jednalo o skvělého novináře, jakého by si – s prominutím – dnes vážil i Miloš Zeman.

Už roku 1925 žil Ernst Haffner v Berlíně, ale na konci třicátých let byl i se svým lektorem předvolán před Říšskou komoru písemností a během následných válečných zmatků se jeho jméno už neobjevuje. A jeho věru syrová kniha Mládež na silnici jménem Berlín (česky vyšla pod titulem Pokrevní bratři) upadla v zapomnění. Až dnes ji objevil a úvodem doplnil nakladatel Peter Graf.

„To, čím mě upoutala, je realismus hlubokého smutku a autorova blízkost líčeným postavám,“ konstatuje. „Je to empatická blízkost, ale nikdy však patetická. Haffner hrdiny vede nejbídnějšími místy, která v té době Berlín znal, a stále dbá, aby jim do úst nevkládal falešná slova a aby jim nepodsouval morálku, která jim není vlastní.“

Románu si všiml i dávný kritik Siegfried Kracauer v listě Frankfurter Zeitung (1932): „Musím přiznat, že jsem jen málokdy četl vylíčení podobného prostředí, aby je autor napsal tak napínavě. Zrcadlí neznámé postavy zcela přesně, výrazně je provází vlastním pohledem a naštěstí se nespokojuje jenom s nesouvislými výřezy ze skutečnosti, nýbrž to, co tu a tam zažil, líčí v souvislém příběhu, který nás věrohodně provází podzemním labyrintem velkoměsta.“

Počátkem třicátých let se Německem hemžily tisíce bezdomovců, často mladistvých. Někteří za sebou měli pobyty v pečovatelských ústavech, ale teď „vegetovali“ na ulicích, v parcích. Ze dne na den. Bez perspektivy. Z celého Německa se shlukovali do velkých měst. Občas se nechali najmout jako nádeníci, ale byli také prostituty. Vytvářeli tlupy, což dodá pocit bezpečí - v oněch mrazivých ulicích a před nástupem nacismu. Scházeli se v opuštěných továrních halách, tančili a taky za pomoci alkoholu zkoušeli zapomenout na vlastní bídu, spočívající v nedostatku naděje. Netušili, co přijde, a nevěděli, že bude jejich levicová masa nucena okolnostmi k rozštěpení. Část odpochoduje za Vůdcem, část se postaví proti. A nikdo netušil nic o mlýncích, ve kterých budou mleti na pláních Ruska.

V devatenácti kapitolách lze žít s jednou bezdomoveckou bandou Pokrevních bratří a kupříkladu zjistíte, jak to zaonačit s berlínskou policií. Sami si budete pálit kořalku, nevyhnete se lehkým ženám, zvládnete neférové obchody (bez nich byste pošli) a vlastní identitu zamaskujete pod řadu jmen. Nakonec ale stejně nejspíš zahučíte „za katr“, a když ne, hlad z vás učiní barbary, zapomenete na veškerá pravidla.

„V neposlední řadě je Haffnerova próza románem, který nám vypráví cosi o naší přítomnosti,“ dodá roku 2013 nakladatel Peter Graf. „Krize, a především ta na jihu Evropy, začala nezadržitelně zasahovat do každodenního dnešního života a ovlivňuje životní plány mladých. Vysoká nezaměstnanost mezi nimi je příznak stále beznadějnější as hrozivější společenské reality.

Od okolností, jaké Haffner líčí, jsme dnes naštěstí daleko, ale přesto či právě proto je tento román současný. A dá se pochopit jako humánní projev, jenž touží jako čočkou soustředit pohled na osud jedince, místo aby se oddával obavám ve zbytečně obecné rovině.

„Denní Denní kino Pritzkow v Mincovní ulici není jen kino, kde promítají filmy z Divokého západu a detektivky,“ vypráví spontánně autor v knize, kterou už dnes naštěstí nikdo pálit nechce. „Pro pracháče, kteří si mohou dovolit čtyřicet feniků za vstupenku, je to i místo, kde se lze ohřát a vyspat. Za čtyřicet feniků tam může každý sedět od deseti hodin dopoledne do jedenácti večer, šestkrát dokola sledovat program nebo taky spát. Jak je libo. U Pritzkowa se vlastně neplatí vstupné a člověk neodchází po dvou hodinách; v hantýrce štamgastů je to nocležné, a podle toho se tam taky dlouho vysedává. V tomhle těsném kině je nával po celý den. Chlapci a mladíci tam sedí těsně vedle sebe a zírají na plátno, dílem se zájmem, dílem znuděně, nebo si taky chtějí své vstupné jen odsedět. Lehce se opírají o souseda, o židli muže před sebou nebo se sklopenou hlavou počítají knoflíky na vestě.

Willi Kludas zírá na plátno s otevřenou pusou. Pro něj je tohle skrovné promítání učiněný zázrak. O zvukovém filmu dosud vůbec neslyšel, a ty holky na plátně… Jakou mají figuru, jak se na nich všechno houpá, když tak kráčejí! Jak se vrhají do náruče fešných kavalírů a jak je olizujou, zatraceně! A ty sladké hlásky, když zpívají, a jak se jim při tanci zdvíhají krátké sukně! Willi Kludas se vrtí na židli, tvář mu žhne, zpocené prsty rozčileně cukají. Být tak jednou s takovou holkou… O přestávce se váhavě zeptá malého, jestli už viděl nahou holku. On sám takhle pořádně ještě nikdy. Kde taky? Velkého Williho poslali v šestnácti do ústavu. Tam měl jeden kluk spoustu fotografií nahých tlustých žen. Večer je v ložnici půjčoval kamarádům. Za cigarety, za kousek salámu nebo za porci masa u oběda. Chlapci pak chodili s obrázky k oknu, aby si je mohli prohlédnout podrobněji. Celou půlhodinu tam stáli a prohlíželi si fotografovanou nahotu, a poté v posteli… Inu, co jiného má člověk dělat. A ten Otto Kellerman, velice mladý, se světlými vlasy a jemnou, bílou dívčí pletí, říkal si Otilie, a kdo chtěl Otilii mít, musel klopit…

S malým Willim to bylo docela jiné. Pubertu mu otrávila vlastní matka, která si do stejné místnosti, kde Willi spával, vodila mužské. A stejně tak její podnájemnice, které si tam vodily zákazníky a někdy chodily opilé k Williho posteli: „Hele, Vilíku, ty už budeš taky brzy…, no tak, nech se přece, Vilíku…, cukroušku, tak buď ticho, chlapečku…“ Toto mystérium, které Willi Kludas ve svých dvaceti letech znal jen z ušmudlaných obrázků a obscénních řečí kamarádů, se třináctiletému malému Willimu vyjevilo za mnohem vulgárnějších okolností.“

Ernst Haffner: Pokrevní bratři. Předmluva Petr Graf. Z němčiny přeložila Zlata Kufnerová. Euromedia Group, k. s. – Ikar, Praha 2015. 208 stran