Hodně načetl, jenže to by nestačilo. Pohybuje se taky mezi obyčejnými lidmi, potkává i osobnosti a blbečkům asi do čí hned neříká, že jsou blbečci; to aby měl klid. S moudrými diskutuje (třeba i Magdalenu Dietlovou bych mezi ně přiřadil) a – zkrátka a dobře - jest to píšící diplomat v saku na míru, který ovšem v textech zvládne být až zatroleně nediplomatický. A nesmějte se mu. Nehihnějme se Žantovskému, že za nás dře jako soumar, protože ono to může JEDNOU BÝT JEDNOU... z našich záchran.

Vládne únosnou znalostí historie, myšlenky necedí a umí precizně formulovat a není básník. I neumím si Petra následkem toho představit jako – dejme tomu – nástupce a následníka Karla Sýse. Ovšemže to nevadí. A nehodnoťme člověka, hodnoťme knihu.

Vznikala postupně, ale zveřejněna je u příležitosti 75. výročí konce války. Ten konec je dnes známý i neznámý, každopádně pak nestoudně relativizován. Ubohé a podlé odstranění sochy maršála Koněva! Náhlá tolerance k vlasovcům. To jsou jen dva příklady hnusných relativizací. A jistý pan Hřib, kterému bylo rolu 1989 teprve osm let, se dnes nestydí tvrditi, že se Praha vlastně osvobodila sama a Rudá armáda si dojela do města už pouze „dáchout“. A nejen Amerikáni, nýbrž i Rusové taky předtím ledacos omylem bombardovali, že, a poslali do věčných lovišť tisíce nevinných Čechů; amen. Vybírat podobné hnidy z vlásků dějin je teď móda a „když pěšinku primátor češe, krev potůčkem teče“. Nedivím se ani leckterému školákovi, když tápe a odpoví mi nesmyslně. Demagogie se naň valí ze všech existujících pravých stran a špinavých koutů a patrně bude mít kluk i tu smůlu, že ho ani tento článek nepřesvědčí o tom, aby si knihu Petra Žantovského aspoň prolistoval.

Anebo snad přesvědčí? Hola, ty! Mládenče s mlíkem na bradce! Hola, tak do toho, ne? Škola teď není, i můžeš se vzdělat. Sám. Čti. Listuj. V klidu. A na chvíli se u několika kapitol zastav - a mysli, umíš-li to.

Okamžitá námitka ignorantova: „Nebudu číst plky ňákýho Žantovskýho. Radši začnu od A.“ I odpovídám: „Brachu, začni od Ž! A najdeš ostatně v knize i autentické dokumenty, jak je autor shromáždil. Nakoukneš do Mein Kampfu, seznámíš se s norimberskými zákony i s protokoly z Wannsee, kde se chystalo konečné řešení židovské otázky. Ale stojí za výzkum taky protokoly z Postupimi, ve kterých se rozhodlo o charakteru poválečné Evropy. Benešovy dekrety již jen plnily závěry těch protokolů a první muž tedy nerozhodoval, anebo leda marginálně.“

Žantovský veškerá tato fakta inteligentně komentuje a sleduje očima vnímatele druhé dekády třetího tisíciletí. Nic ale na rozdíl od Hřibů Satanů nepřekresluje. Vstřebává, co se dnes „nosí“ na linii dějin, a mydlí do toho. Je žhavým uhlíkem. Umí nás povytáhnout na žároviště. Nepárá se s etiketou a jde k podstatě. Hnusí si faleš. A užiji-li jednu již prokletou frázi, nemá rád dějiny zcela bez uzdy, protože ví, že příroda je krutá a lidé v ní jsou si nakonec vskutku vlky.

Svou knihu přitom Žantovský po právu uvádí známým obrazem Spánek rozumu plodí nestvůry. „Ne tedy vlci,“ říká. „Doslova stvůry. Někteří se jimi za rozvolnění pravidel stáváme. A což neprocitnete? Vy zůstanete divou zvěří a budete dál okopávat kotníky a podrážet soudruhovi v pekle nohy? Budete se navzájem „vyštípávat“ z práce? Hlupci! Což neslyšíte, jak se vám pseudo-elity shůry chechtají? Necítíte, jak na vaše temena plijí? Ani vaše smrt by je v nejmenším nezajímala, protože jste pro ně kvičící prach, prasata a smrad.

Knihu lze zdarma stáhnout ZDE a jednou samozřejmě vyjde hmotně, já to aspoň „vím“. Ale nedozrál čas. I neleňte a učte se číst odstavce rovnou z monitoru. A vy, pro které to je dávno samozřejmostí, odpusťte mi: nechtěl jsem z vás dělat idioty a jen zkouším oslovit co nejširší vzorek populace. I když předem vím, že u mnoha mladých narazím.

A co? Oni zas časem narazí, až si odžijí kousek života, a konečně se dostanou i k této knize. Ale nepoučíte-li se z historie co nejdříve, tak ona s vámi zacloumá. A víte kdy?

Nejspíše v momentě, kdy se začne opakovat.

Pár z vás to opakování vynese k Hřibovi, ano; ale vy další? Vy budete „rýt držkou v zemi“, jak řekl Kryl, a dostanete, co proto. Žantovského kniha je varování. „Dívejme se, vy naivní,“ říká. „Hleďte kolem sebe a pokuste se být co nejostražitější. Možná se na nás valí něco, čeho ani nedohlédneme.“

Je vlastně krásné, že autor umí nepoeticky zůstat zabořen v realitě a nekonstruuje konspirační teorie. Jen vyhodnocuje indicie, vykukující souvislosti, jednání orgánů Unie, pátou kolonu mezi novináři, akce zlovolných neziskovek (tfuj) a mesaliance nacistů dneška. Tato společnost dostává další ránu, ale není jí koronavirus, nýbrž balíček jiných nemocí naráz. Dohromady tvoří válku a smrt. To obé se hodí mnohým. Je to příhodné jako řešení jejich ekonomických a politických aspirací. Ach, otevřeme spolu s PŽ oči!

Petr Žantovský: Svět včerejška, dneška a… Soubor esejů a dokumentů vydaný k 75. výročí konce 2. světové války a vítězství nad nacismem. Kresba na obálce Francisco Goya (Spánek rozumu plodí nestvůry, 1799). Recenzovali profesorka PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. a docent PhDr. Petr Sak, CSc. Vydal spolek pro vědu a vzdělávání Medias Res. Praha 2020. 171 stran