(ZDE) Krom obsahu této zpovědi nelze zapomenout ani na tisíce dalších detailů. I každý týden roku 1988 například probíhala takzvaná politická školení mužstva, na která se hledalo v Benešově u Prahy ideální prostředí. Nalezeno bylo u kuchyně, v místnůstce za jídelnou. Srazily se stoly a my, dvacetiletí kluci, se okolo sesedli za rozevřené sešity, kam jsme si měli dělat poznámky, což nikdo nekontroloval. Přišel podplukovník H. a začal cosi povídat, bylo devět hodin ráno. Ani on to nedokázal vydržet celé dopoledne, i když byly přestávky. Někdy odešel hned po úvodním vstupu a věděl, že ho nikdo neudá. U kolegů-vojáků z povolání byl nicméně v lehkém opovržení, to jsem cítil. „Uměl“ jen politiku. Také během výjezdů s kanóny do terénu musel obcházet „palposty“. A je otázka, co nám vlastně měl v onom rozpoložení říkat.

Utkvělo mi, jak z hloubi tranzistoráku, postaveného za léta na „lafetě“, ohlásili, že za chvíli zahrají novou písničku Františka Ringo Čecha Ólé, my hrajeme. Z nějakého důvodu jsem se v nudě „čekání na civil“ těšil na tento hit, ale zrovna když zazněl, dorazil H. „Ztlumte to rádio.“ Na druhé straně však naprosto nevyžadoval, abychom se stavěli do pozoru, to mu bylo dost cizí. Jen mávl rukou. Připadalo mi, že v přírodě u děla chápe absurditu svého poslání ještě výrazněji. Odešel tak rychle, až jsem konec písně ještě pustil kamarádům. Neříkám tím, že sem tam nehráli něco lepšího, ale zrovna si na nic nevzpomínám; ani na toho Karla Gotta moc ne.

Jen jednou jsem nabyl dojmu, že se bude vážně střílet. Bylo to ve vojenském „úvoze“, který nebudu jmenovat, a poprvé a naposled jsem si uvědomil odpovědnost, kterou mám v případě, že náboj omylem dopadne na krmelec. A ne že bych se tenkrát snad po-ral, ale najednou jsem cítil strach, což trvalo snad po několik hodin, a byl to jiný typ obav, než jaké jsem doposud znal. Náhle mi tudíž cosi došlo. Aha! Tu to máme. To proto se říká vygumované zelené mozky! To takhle jim hlavy v úzkosti zelenají. To proto, že stejný pocit obav zažívají daleko častěji, než já. A odpustil jsem rázem všem vojákům z povolání. Mylně? Chybně? Nevím. Ale jen dodám, že významnou součástí těch obav byl také pocit, že tu takřka nikdo netuší, co má doopravdy dělat. To platilo hodně pro nás, vojáky základní služby, ale obávám se, že i pro velkou část profíků. Kdo ví; ale ony byly ty československé přípravy na válku možná vždy zčásti jen jakási potěmkinovská habaďůra (a všeobecněji a spisovně se tomu říkalo „ojeb“).

Jeden z mála důstojníků, jenž mi kupodivu imponoval, byl právě ten, který čas od času poslal nějakého kluka do basy v Janovicích. Vídal jsem tohoto mocného muže při pondělních nástupech a fascinovalo mě, jak se umí chovat ležérně. Zrovna tak zdravil, když jsem jej náhodou míjel, ale to se pochopitelně stalo jen několikrát. Byl příliš vysoko. Kolovaly o něm legendy. Vypadal ale jako dobrotivý beránek, který kluka do těch Janovic nepošle za šikanu, ale skutečně až za vraždu. Něco na tom bylo. V Benešově u Prahy vládla zcela mazácká vojna i včetně “povolené“ šikany a on to dobře věděl. Stejně jako s tím počítaly všechny ostatní „gumy“.

Na mezičlánky mezi námi a sebou se tito nahoře občas rozkřikli. Vybavuji si jednoho četaře z povolání, který dostal na starost suterénní sklad materiálu. Při sobotním úklidu byl seřván, že je tam nepořádek, i skoro plačky nás povolal a vyházeli jsme vše sklepními okny na trávu. Pak někdo trochu zametl, ale spíš mám pocit, že ne. Nato se materiál znovu vrátil do sklepa na trochu jiné pozice a četař dostal za lopotu odměnu.

Čas od času jsem byl přidělen k proměnlivé skupině, která vyvážela nebo jen uklízela smeťák. Poprvé jsem měl „bobky“. Smeťák byl kontejner ve výklenku garáží, přímo proti oknům štábu. Přišel jsem tam s lopatou a začal bordel všude rozlezlý házet nahoru, ale brzy mě kluci odtáhli dozadu, kde se kouřilo. „Co blbnete, uvidí nás!“ Kontejner stál totiž na konstrukci a ze štábu mohli snadno registrovat nohy všech debatujících kuřáků, ale nikdy se nestalo, že by nás někdo okřikl nebo, nedej bože, přišel zkontrolovat.

Zpětně vidí člověk všechno zalité sluncem, když si vybavuje vojnu prožitou ve dvaceti letech. Najednou by se tam vrátil. Ale tenkrát jsme vše prožívali každý za sebe a někdo skutečně propadl občas zoufalství. Trvalo to dva roky, což je dost, a z Benešova nás domů zrovna moc nepouštěli. Každý jsme zabíjeli čas jinak. Šéf „jizby“ se třeba vrátil z opušťáku a měl by být připraven občerstveně sloužit vlasti, ale očividně propadl uzavřenosti. Další víkend nechal „mladé“ leštit podlahu, sám si stoupl ke skříňce a uklízel. Bral drobnost za drobností a takto soustředěn je přeskládával do nekonečna. Jednou mu v podobné situaci povídám úplně pohodově: „A co si to takhle rovnou hodit.“ Skočil na mě, padli jsme na chodbu, ale kluci jej ode mě odtrhli. Asi si nyní myslíte, že jsem provokatér, ale bylo to jako obyčejně úplně jinak. A jak? Já už tehdy nebyl „zobák“, a protože hovořím o víkendu, v klidu jsem si četl. Co? Ve známé kapesní edici zrovna vydali Beckettovo Čekání na Godota, a kdo by to uprostřed socialistického tábora čekal, že? I když... Vše se už začínalo hroutit.

Na dotyčné absurdní hře samo sebou není pranic protistátního, ale zoufalá věta „a co si to hodit“ se tam vyskytuje opakovaně - a byla tenkrát natolik nezvyklá – v okolní knižní produkci -, až mi naivně připadala zvukomalebná. Efektní. Ležérní. A řekl jsem ji proto kamarádovi, aniž jsem si představil její obsah. Ne surově. Ne ve zlém!

Později to sám vycítil a stali jsme se kamarády opravdu. Byl jsem rád. Od té doby, co po mně skočil, na mě zkrátka už nedal dopustit a nebylo v tom nic erotického, jednalo se pouze o jakýsi protichůdný reflex, který nastane poté, co je vyslovena část pravdy a „je to venku“, nicméně je naštěstí opět „líp“.

Vojna z nás přímo chlapy neudělala, ale přátele často ano. A jestliže dnes někdo vzpomíná v dobrém na normalizaci, tak se buď skutečně měl dobře, anebo je to zapříčiněno tímtéž efektem.