Sir Arthur Conan Doyle (1859-1930) byl mystifikátor a dobrý vypravěč. Vedle Sherlocka Holmese vytvořil i pár dalších cyklů; nejzábavnější jsou povídková Dobrodružství brigadýra Gérarda (kompletně vyšla česky roku 2009), jejichž hrdina je vlastně jakýsi Clouseau z filmů o Růžovém panterovi, jenomže vklučený do Napoleonových služeb.

„Užitečný idiot,“ řekl by někdo. Přesnější charakteristika však zní „bohyní moudrosti nelíbaný miláček štěstěny“. V příbězích vyprávěných v první osobě se Doyle vcítil do fešného Bonapartova důstojníka, který na rozdíl od čtenářů nevnímá vlastní prostoduchost, s níž se horlivě vrhá do nejpodivuhodnějších dobrodružství. Ač by v reálu už tisíckrát zemřel, šťastnou náhodou či spíše božím přičiněním (a někdy za pomoci krásné dámy) vždy vše dobře dopadne. Brigadýr má nejen ostruhy a odpal, ale i anděla strážného.

Už méně pokračování i méně kvality měla jiná Doylova řada o nesnesitelném profesoru Georgi Edwardu Challengerovi, který se poprvé vynořil ve výtečném románu Ztracený svět (1912). Autor bohužel zhřešil a všechny další příběhy s tímto hrdinou už bohužel nedosahují kvalit legendárního Ztraceného světa, natož povídek s Gérardem nebo Sherlockem Holmesem. V chronologickém pořadí jde o ne stoprocentně povedené texty Jedovatý pás (1913), Země mlhy (1926), Když Země vykřikla (1928) a Muž, který chtěl rozložit svět (1929); jen ty poslední dva teď společně česky vycházejí v překladu a s předmluvou Pavla Pecháčka pod poněkud banálním titulem Dobrodružství profesora Challengera.

Nepřítomná tu novela Jedovatý pás česky naposledy vyšla poměrně nedávno, a to roku 2009 a pod titulem Příliv smrti. Velmi vzdáleně koresponduje i se současnou pandemií.

Místo viru se ale jedná o jedovatý éter, do kterého planeta Zem vpluje za normálního oběhu okolo Slunce, přičemž pouze geniální Challenger to předvídá, zatímco akademická obec se mu vysměje podobně, jako když ve Ztraceném světě hlásal, že jsou na náhorní plošině Jižní Ameriky dinosauři.

Výsměch bohužel není oprávněný a Conan Doyle nám už vzápětí předestře ve formě katastrofického příběhu konec světa. Vše možná líčí až moc rychle a už třetí kapitola se nenazývá Promoření, nýbrž Zamoření. Následována je sekvencemi Dlouhé umírání, Mrtvý svět a Velké probuzení. „Co jsme si měli počít na tomto hřbitově světa?“ ptá se posléze autorovými ústy jeho hrdina-novinář, když prochází mrtvým Londýnem. „Mohl od úsvitu časů čelit takové otázce nějaký člověk?

Je pravdou, že naše vlastní fyzické potřeby a dokonce přepychové výdobytky byly pro budoucnost zajištěny. Mohli jsme brát ze zásob potravy, ze sklepů plných vína, ze všech pokladů umění. Byly naše, mohli jsme si je vzít. Ale měli jsme právo to udělat?“ Potkají žijící stařenku, ale ta se stará jen o to, zda neztratily cenu její akcie: věru absurdní scéna!

„Vezměte vinný hrozen,“ říká Challenger druhům. „Je pokryt nekonečným množstvím škodlivých bacilů. Zahradník ho opláchne desinfekčním prostředkem. Namočí hrozen do jedu a bacily zničí. Podle mého názoru chce ten náš Zahradník s velkým Z namočit náš sluneční systém a lidský bacil s malou životností, který se vrtěl a svíjel na vnějším obvodu Země, bude v okamžení sterilizován a vymýcen.“

V dalším románu Země mlhy (1926) předvádí kritik materialismu Doyle i fenomén spiritismu, průběhy seancí a fungování nepodvodných médií. Dokonce i vědu ctící Challenger stane se ve finále přesvědčeným obhájcem vyvolávání duchů. V to věřil v posledních letech života po světové válce také naivní Conan Doyle, který roku 1926 dokonce zveřejnil Dějiny spiritismu a počínaje rokem 1918 (kdy vyšla Doylova kniha Život po smrti) taktéž čtrnáctero dalších prací s touto pofiderní tematikou. Kdo by to do tvůrce racionálního Sherlocka řekl, že?!

A roku 2020 u nás vydaná Dobrodružství profesora Challengera? Shrnula úplně jiné jeho zážitky, protože předestírají dvě poslední jeho eskapády.

V té nazvané Když Země vykřikla (tento nový překlad vyšel již roku 1992 v knižní antologii Nejmenší vesmír) odhalí profesor, že je naše planeta živá. Rozhodne se to i dokázat, a to obrovským hlubinným artézským vrtem, který zeměkouli donutí ukončit mlčení.

Námět je tedy fascinující. Ale stejně jako byl Jedovatý pás ve svém finále poněkud příliš zkratkovitým a odbytě banálním (všichni domněle zemřelí se nakonec probudí, dodejme), jsou Země mlhy a novela Když Země vykřikla příběhy poněkud zdlouhavými.

To ovšem nelze říct o vtipné povídce Muž, který chtěl rozložit svět. Naopak. Je až příliš krátká. A jak si navíc každý čtenář všimne, v podstatě se jedná pouze o další z příběhů Sherlocka Holmese, neboť struktura textu zcela odpovídá jeho dobrodružstvím, a to včetně padouchovy poznámky věnované Challengerovi: „Vždy jsem slýchal, že jste ten poslední člověk na světě, který by se dal oklamat.“

Challenger tu jednoznačně figuruje na místě Sherlocka Holmese a místo profesora matematiky Moriartyho se v roli vraha šklebí zlovolný vynálezce z prostoru Sovětského svazu, který nejmenované mocnosti prodává svůj „Nemorův rozptylovač“. Je to naprosto děsivý a zneužitelný přístroj, respektive spíše „ochočená síla přírody“, poněkud se ve svém prototypu podobající elektrickému křeslu, které ovšem nepálí, ale rozkládá a zase skládá. Lidi, lodě, cokoli. Černě humornou pointu této science fiction však neprozrazujme.

(Sir Arthur Conan Doyle: Dobrodružství profesora Challengera. Překlad a předmluva Podivuhodný svět G. E. Challengera Pavel Pecháček. Ilustrace Miloslav Muškát. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2020. 104 stran)