Jistěže oblast sexu, to není tak nezvyklé, ale také víru či nevíru v boha a různé ryze pracovní detaily kariéry a vědecké dráhy. Některé další momenty však vynechal prostě z toho důvodu, že již jsou rozpuštěny v jeho románech Opšlstisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007).

Až bravurně zúročil i vlastní specializaci biologa, prokázal stěží uvěřitelný nadhled nad vlastní životní dráhou (nedoceněn se jistě necítí), učinil jen tak mimochodem poklonu Arthuru Koestlerovi a úspěšně si poradil s rankem všech těch kvalifikací, které nikdy nestudoval, například s etnologií.

Stanislav Komárek rozhodně při psaní ví, co dělá, a sotva kdy napíše zbytečnou větu. Zažil toho tolik, že má odkud čerpat, a jen jeho vzpomínky do šestého roku vydaly na desítky stránek. Ne všechny, pravda, se do výsledné autobiografie dostaly. Její první svazek přitom končí teprve maturitou.

Následuje svazek druhý a lze zde autora provázet studii biologie na Přírodovědecké fakultě UK přelomu 70. a 80. let. Nato nastupuje do práce, dokonce je mu přidělen byt, ale on se rozhodne emigrovat, přičemž onen moment přichází jako v ozáření bleskem, a to uvnitř autobusu mířícího z Jindřichova Hradce do Budějovic.

Stanislav Komárek si vybral k exilu Vídeň a roku 1983 se tam přes Itálii krkolomně dostal. Označuje to za největší dobrodružství svého jinak klidného života, ale sami při četbě váháme, zda se nepodceňuje. Procestoval mnoho koutů světa, jak o tom píše i v jiných svých knihách, a také v této.

Sám autor ovšem pilně vyvrací i různé mýty o tom, kdo jej snad v emigraci podpořil či zda nebyl agentem a jeho útěk aktem naprogramovaným StB. Věru je podobná představa absurdní.

Vlastní titul knih Městečka a města není žádným obecným vyjádřením, ale označuje konkrétní místa. Prvý ze svazků Městečka se totiž odehrává hlavně v původním jeho bydlišti Kardašově Řečici a v rodném Jindřichově Hradci, ve druhém dojde na Vídeň i Prahu. Jde o čtyři základní lokality, ve kterých měl či má životní základny. A protože se narodil roku 1958, odvíjejí se jeho vzpomínky od počátku let šedesátých, aby zahrnuly taktéž vyprávění jeho rodičů i prarodičů o poměrech od začátku dvacátého století. Nechybí přitom vzorný náhled na způsob někdejšího chovu dobytka, využití jihočeských rybníků, na lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, na dělení rolí v rodinách, někdejší práci dětí, folklór a stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. V druhém ze svazků se pak stává klíčovým vztah se Zdeňkem Neubaurem, s nímž Komárek po převratu zakládal Katedru filosofie a dějin přírodních věd.

Memoáry končí rokem 2000, kdy podle jeho vnímání ustaly prudší společenské změny, aby nastoupila monotónnější doba konzumně-digitálního bezčasí, na jejíž hodnocení je podle jeho názoru brzy. Zde se domnívám, že přece jen převážilo jeho osobní intenzivní vnímání a že stabilita onoho času není zase tak jednoznačná. Komárkův život se ovšem v jistém věku zklidnil.

Má dar psát zajímavě a dar stručnosti, za pokrytectví považuje, označují-li někteří věk již těsně po šedesátce za předčasný k sepsání pamětí. Kdepak, předčasným určitě není, neboť nikdo neznáme „hodiny ani dne“, jak Komárek připomíná. A je si jist, že se jeho kniha patrně bude číst s větším zájmem až za nějakých třicet let, a ví, že doby, kdy něco věděli jako samozřejmost „všichni“ a doby, kdy už neví nikdo nic, se „překlapují“ překvapivě rychle. Je proto třeba předat svědectví, i když on sám si je vědom, že žil bez výraznějších kontaktů s politickými špičkami. Ale to nevadí. A uspívá o to víc při brilantním zachycování genia loci anebo dnes už zašlých společenských praktik.

Vynechal, pravda, příhody, které by se zdály být běžným čtenářům moc neuvěřitelné, a mnohem objemnější, necenzurovaná verze jeho pamětí leží v trezoru Nakladatelství Academia. Zveřejněna bude po jeho smrti. Zpola žertem dodává: „Eventuální zájemce o ni bych prosil o trpělivost a snahu neurychlovat její vydání pomocí nějakého radikálního zásahu – až tak otřásající čtení, aby se to vyplatilo, to nebude.“

Jak podotýká, „porod“ pamětí odkládal, ale nebylo to možné dělat dlouho. On sám přitom zná buddhistický termín kléša-rága, který znamená vnitřní překážku v další cestě, která se dá odstranit právě jen pomyslným porodem. A protože je vědec, začal z gruntu a směrem od přírody. Nepostrádáme tudíž ani samostatné sekvence o slepicích, husách, psech, kočkách, prasatech a včelařství a dojde na kapitoly Tradiční vztah ke zvířatům a rostlinám a na ně vázaný folklór, Změny ve fauně a flóře severního Třeboňska za posledních sto let, Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem, Církevní rok v městečku, Komunistický roční cyklus, Struktura společnosti za minulého režimu, Životní styl a radosti minulého režimu, Panelák v životě českého lidu a Povaha roku 1968.

Ve druhém svazku i na oddíly Organizace vědy za minulého režimu, Kolej Albertov, Praha normalizační, Armáda za minulého režimu, Sexuální život za minulého režimu, Uprchlický tábor anebo Vídeň jako fenomén. Jako pravý gentleman však Komárek v této vydané verzi pamětí s výjimkami jmenuje jen osoby, o kterých lze psát v jednoznačně kladných souvislostech.

Tyto vzpomínky jsou knihami, které budou zajímavé i po sto letech, kdy se budou dozajista nadále číst, a autorova pozoruhodná schopnost vytřídit podstatné pravděpodobně stvořila mistrovské dílo. A jako by Komárek vstupoval do kůže nadaného mimozemšťana, který je náhle požádán o pohled na svět. Ten je neotřelý a spolu s redukcí jedněch detailů naopak nacházíme detaily jiné, detaily mnohým z nás samozřejmé. Dobrá. Ale už za dvacet let by jim většina rozumět nemusela.

Zvláštní je ovšem i autorova pokora, s níž vyjadřuje nad svým životem ve finále radost - a s níž závěrem provolá třikrát „díky“.

Z kapitoly Uprchlický tábor:

Byl jsem, stejně jako všichni čeští spoluexulanti, přesvědčen, že odcházím v poslední moment a že v exilu strávím celý život. Kdyby mi nějaká Sibyla tehdy prorokovala, že se vrátím už za sedm a půl roku, hlasitě bych se jí smál, kdyby říkala, že se v této době v Československu obnoví kapitalismus a toto vstoupí později i do NATO a Evropské unie a Komunistická strana Sovětského svazu bude zakázána jako zločinecká organizace, říkal bych jí, že už bylo hloupých vtipů dost, a kdyby do třetice předpovídala, že za patnáct let nás bude jistý bývalý kosmonaut zastupovat v europarlamentu, asi bych jí dal facku, protože v legraci má být nějaká míra. Přitom by měla naprostou pravdu. A proto i ty, milý čtenáři, pomysli, že s největší pravděpodobností nastanou věci, kterých se vůbec nenaděješ, ba i takové, na které se ti zdá šílenstvím vůbec pomyslit…

Museli jsme se povinně zaregistrovat u jedné podpůrné organizace pro uprchlíky, na výběr jich bylo několik desítek. Ihned mne zkontaktoval Ivan Medek z American Fundof Czechoslovak Refugees a pokoušel se mne pro svou organizaci získat – neznal jsem ho, ale shoda jmen mi nějak napověděla, že by to mohl být syn generála Medka, známého legionáře. Netušil jsem, že jako chudý čerstvý emigrant má z každé získané dušičky nějakou provizi a že žádná z těchto organizací pro uprchlíky nic nedělá, takže je to prašť jako uhoď. To bych mu papír rád podepsal a mohli jsme si zajít na kávu do kantýny. Protože jsem však usoudil, že podpůrné organizace zřejmě budou něco zcela klíčového, a co se moc nabízí, představuje jistě nějakou past, asi hodinu a půl jsem se usilovně bránil a pak se zaregistroval u kterési jiné. Když jsme se pak s Ivanem Medkem v českých klubech ve Vídni potkávali (tou dobou už byl korespondentem Hlasu Ameriky), vždycky jsme se této komické příhodě smáli…

Velký lágr byl svět sám pro sebe, se svou černou ekonomikou a paralelními mocenskými strukturami, člověk se do nich zaplést ovšem nemusel. Celou řadu emigrantů k tomu vedla spíš sociální izolace a touha po společnosti, ať už byla, jaká chtěla. Paradoxně se duševní svět introvertovaného jedináčka, který je z povahy věci už ve vlastní rodině i domovině poněkud sám, k emigraci mimořádně hodí. Člověk může být klidně stejně osamělý i v Rakousku a to, že je cizinec, mu vlastně dává trochu bianko šek být jiný a divný. Vystačit si sám a nemoci svůj svět s nikým sdílet, jsem byl po léta zvyklý. Biologie něčemu podobnému říká preadaptace. 

Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. Ve dvou svazcích vydalo nakladatelství Academia. Praha 2019. 268 + 284 stran.

Ivo Fencl