Po Lisabonské smlouvě už i toto falešné zdání rovnosti všech mezi všemi zmizelo. Předsednictví ztratilo zbytky jakéhokoliv politického rozměru a možnosti vpašovat do programu alespoň nějaký národní zájem už jsou vyloučeny. Půlrok předsednictví je půlrokem, ve kterém lze nanejvýš předvést schopnost zmanažerovat schůzky evropských byrokratů ve stylu „poznejte tuto zemi“ (za peníze národních daňových poplatníků). Mohutná reklamní kampaň, která na téma málem až výjimečnosti českého předsednictví několik týdnů běží v našich médiích, je drahým pokusem převrátit mínění Čechů o Bruselu. A český daňový poplatník si onu evropskou „nalejvárnu“ i sám platí.

Premiér Petr Fiala ve výroční den upálení Mistra Jana Husa vystoupil v Evropském parlamentu. Vědom si zřejmě osudu českého kacíře, který tolik lpěl na svém přesvědčení, že pro něj raději obětoval svůj život (nebyl Kostnický koncil vlastně jakousi pramáti dnešních evropských summitů?), raději se Fiala o nic takového nepokoušel. Na druhou stranu a upřímně řečeno, vystupovat před plénem Evropského parlamentu (z něhož podle záběrů televize byl při projevu českého premiéra přítomen pouze zlomeček poslanců) je žánrem svého druhu. Je to průchod minovým polem, kde za každý – v tomto údajném „chrámu demokracie“ – „nevhodný“ názor přichází drzý políček poslanců. Své by o tom mohl vyprávět prezident Václav Klaus. V roce 2009 vystoupil v Evropském parlamentu s odvážným, inspirativním a dnes už legendárním projevem, jehož obsah eurolevičáci všech politických barev nemohli vydýchat. Nezvyklí slyšet pravdy, o které nestáli, chovali se jako smyslů zbavení. Pokřikovali na prezidenta, bezmocně mlátili a kopali do lavic, vyskakovali a pobíhali v uličkách, aby se vztekle vraceli zpět. Seděl jsem tehdy vedle britského europoslance (konzervativce starého dobrého thatcherovského stylu) Davida Sumberga. Byli jsme z Václava Klause nadšeni. „Zažil jsem Thatcherovou mluvit o Evropě,“ řekl mi nakonec, „ale vystoupení vašeho prezidenta mi stálo za všechny ty roky v tomhle blázinci“.

Už proto, že být předsednickou zemí vlastně nic politicky významného neznamená (před námi byla předsednickou zemí Francie – všimnul si toho vůbec někdo?), ztrácí smysl detailně analyzovat obsah vystoupení českého premiéra. Snad tedy jen pár postřehů: další půlrok se bude všechno točit kolem Ukrajiny (to ale není překvapení), budeme koordinovat odstřižení od ruských energetických zdrojů (pouze pokračujeme v neblahém evropském trendu), budeme slaďovat budování evropských obraných kapacit (už se děje), budeme pečovat o strategickou odolnost evropské ekonomiky (těžké, ne-li nemožné bez ropy a plynu). Ocenění si ovšem český premiér zaslouží za to, že za významné téma ani jednou neoznačil Konferenci o budoucnosti Evropy. A na úporný dotaz jednoho z diskutujících si – správně – od tohoto tématu zachoval odstup slovy „svolání Konventu je během na dlouhou trať“.

Kdo ve Štrasburku opět nepřekvapil, byla šéfka Evropské komise Von der Leyenová se svým zvoláním: „Změna klimatu na konec války nepočká!“. Přesvědčivá odpověď všem, kteří slepě doufají, že současné hospodářské těžkosti snad povedou ke zpomalení či dokonce zastavení fanatického environmentálního radikalismu s názvem Green Deal. 

A když už je dnes ten svátek spojený se jménem Mistra Jana Husa, připomenu na toto téma jednu z myšlenek skvělého českého historika, odpůrce masarykovského zplošťování debaty o Husovi a husitství, Josefa Pekaře: „V popředí hnutí husitského za života Husova je stránka náboženská, ale již tenkrát dere se na povrch druhá stránka jeho, stránka národní – husitství je zároveň boj za emancipaci českého živlu z nadvlády nebo spoluvlády německé, hrozný zápas, jenž je i zápasem hospodářským“. I my máme vlastní dějiny. Nějak jsem to v celém tom dnešním štrasburském kontextu potřeboval zmínit.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause