Je to pouze Macronovo namyšlené francouzské hejskovství, které jej k takovému uvažování vede? Je to tradiční francouzská politická póza mající připomenout, že Evropa (v jejich očích) rovná se Francie? Je to výraz francouzské zahraniční politiky, kterou Francouzi sami obvykle nemyslí vážně (a předválečné Československo má s francouzskými bezpečnostními zárukami své neblahé zkušenosti)? Proč Macron uvažuje o zatažení Francie (a s ní zřejmě i další „ochotné“) do konfliktu, který by nepochybně stál tyto země mnoho životů v době, kdy takové nápady ve Francii (a snad i jinde) nemají politickou a společenskou podporu (mimochodem, už jste si všimli, jak politikové, kteří nemají děti, snadno mluví o válce)?

Macron zřejmě hraje povrchní politickou hru na účet zbytku Evropy. I ve Francii se blíží volby do Evropského parlamentu, jeho strana se podpoře voličů netěší, tak chce zaujmout „rozhodností“ a „zásadovostí“, ať to stojí cokoli. Pokud tomu tak je, pak francouzský prezident potvrzuje, že vždy byl a je zdatným pozérem bez politické odpovědnosti.

Přesto je nutné Macronova slova, třeba i přes jejich politickou povrchnost, brát velmi vážně. Otevírají prostor těm, kteří jsou vůči Rusku troufalejší, drzejší a agresivnější – a myslí to vážně. Například polskému ministru zahraničních věcí Sikorskému. Doufejme, že historické německé trauma z války v Rusku je mezi Němci stále ještě natolik živé, že německá politika odmítne válečnické avanturismy Macronů a bude schopna udržet na uzdě i Poláky se Sikorským v čele. To ale může být krajně obtížné a zde je třeba mít skutečné obavy!

Další „morální obr“ z Brna, tentokrát Danuše Nerudová, si to na sociálních sítích „vyřídila“ s političkami, které nazvala „chcimírky“. Vzkázala jim, se suverenitou sobě vlastní, že „jejich děti se za ně budou stydět“.

Když přesvědčený odpůrce války, francouzský spisovatel Romain Rolland, publikoval svůj protiválečný text „Nad vřavou válečnou“, útočila na něho tamní fanaticky proválečná média slovy, že „Rollandovo pomáhání lidskosti poškozuje vlast“. Rolland si své protiválečné přesvědčení ponechal (děsivé důsledky I. světové války pro Francii mu daly za pravdu) a napsal, mimo jiné, jeden z úžasných a nezapomenutelných protiválečných románů „Petr a Lucie“. Stálo by za to, aby si jej naši „válečníci“ četbou osvěžili. Už proto, že se Nerudová tak ráda stylizuje do zástupkyně „mladých“. Skutečně si myslí, že ti chtějí válčit? Opravdu si myslí, že dnešní mladí touží prožívat válečné strádání, útrapy a smrt? Umí si připustit, že třeba její děti se někdy v budoucnu mohou za její prvoplánové názory stydět? Možná by to chtělo více politické představivosti a rozvážnosti a méně ideologické zášti. Lze to ovšem od soudobé české vládnoucí třídy, mezi kterou Nerudová tak úspěšně zapadla, očekávat?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause