Nepředpokládal jsem, že kniha bude zveřejněna do návratu do všedního pracovního dne. Zato jsem správně předpokládal, že se nedávná debata o vztahu Evropy k USA a Rusku bude koncentrovat na hlasy Miroslava Polreicha a Cyrila Svobody, a že debata nebude o kvalitěvztahu Evropy-SRN, USA-NATO s Ruskem. Proto jsem napsal obsáhlejší článek na téma vztahu před debatou. Během debaty oba hlasy indikovaly, byť každý z jiného rohu a úhlu pohledu, že nedojde – nehledě na tmavé nebe - k většímu konfliktu ve světě. Protože mé předpoklady, včetně těch posledních, mají v sobě nejenom západní logiku, ale i něco jiného, pro mladé novináře a mnohé čtenáře těžko pochopitelného, přijal jsem narušení tréningu zprávou o 80 stránkové Bílé knize, prvně od roku 2006revidované, jako možnost nabídnout krátký přehled dalších důvodů, proč evropské letní nebe bude tmavé, bouřkové, byť ještě ne válečné, i po slunovratu. Proč se současné přírodní katastrofy v Německu a Francii budou jevit jako cvičení na dobu mnohem temnější. Přehled se vztahuje na poslední zveřejněné informace z SRN, NATO, USA, ČLR a RF.

Představitelé německé vedoucí politické elity nabízejí veřejnosti zprávy, jejichž obsah nelze podceňovat již proto, že jejich vliv není omezen na SRN a sousedy. Jedná se o směs politických a hospodářských potřeb, přání, protikladů a právních nesmyslů, které se prý mohou (s)plnit. Stačí, když bude Rusko tancovat podle německé píšťalky a dirigenta z USA, a nám všem bude dobře. Vše se vrátí do starých kolejí. Jenže: nikdy nevstoupíš do téže řeky, praví čínské přísloví. Podrobnosti změn v Bílé knize, ke kterým patří digitální a kybernetické schopnosti Ruska, podle Západu zaostalého, stejně jako ukazování ruských zad a zadků tvářím západních politiků vyzařujících negativní empatii budou brzo popisovat západní a východní masová média. Každý po svém. Nezapomenou samozřejmě uvádět odhodlanost k míru a k boji za mír. Pozapomenou připomenout, že mír přichází po boji, že v dnešní době se válka nevyhlašuje.  Podobně jako těhotenství nebo přechod. Proto některé dámy dlouho neví, v jakém jsou stavu. Mají jiné starosti. Podobně je tomu u politiků, ekonomů, vojáků.

Ze současných bojů v Evropě a ve světě na poli hospodářském, sociálním, kulturním a politickém, abych jmenoval ta známá pole, vyjdou vítězové a poražení. Příklad Donbasu a Doněcka s výslednými tzv. Minskými dohodami ukazuje, že v malých bojích mohou nastat situace, kdy poražený diktuje, nebo se alespoň snaží ze všech sil diktovat vítězi. K této situaci došlo především díky Rusku, trpělivosti prezidenta Putina a naději, kterou vyjadřuje téze Miroslava Polreicha. Boje však mají svojí dynamiku. Ta může vzít vůdcům kontrolu nad bojem i bojovníky. Na mysli mám větší boje a bojiště, než je Ukrajina. Pro větší boje je určeno NATO, nebo tzv. koalice ochotných. Boje o geopolitické zájmy vždy probíhaly a budou probíhat jinak, než dovoluje myšlení vojáka nebo diplomata. Ne proto, že by jejich myšlení a logika ztratily svůj smysl. Naopak: potvrdí se, že logika sama o sobě nic ne (z)může. Jinými slovy: Naše myšlení o protivníkovi se nám jeví jako správné, protože odpovídá naší logice a kritériím, kterými jsme náš model o myšlení protivníka vybavili. Skutečnost však byla vždy, je dnes, a bude proto i zítra, po boji, zcela jiná. To platí o to víc v boji USA s Čínou. Koalice ochotných ze států JVA s účastí NATO má posílit pozice USA v regionu proti Číně. Kdyby USA neměly v JVA tolik co ztratit a nemyslely své akce proto tak vážně, smál bych se. V Evropě pokračujeme v přepisování a zapomínání nejenom historie, ale i skutečnosti, že vítězství nemůže existovat samo o sobě. Musí být ve vztahu k něčemu druhému. O vztahu a jeho kvalitě byl poslední příspěvek. Co je to druhé?