Po vzoru Ukrajinců teroristi v Sýrii dostali chuť na útok na ruskou leteckou základnu Hmímím, otevřenou 30. září 2015. V české kotlině vláda se cítí jako ve vatě, balí a voskuje lyže a politicky korektní média se předhánějí ve zprávách o porážce prezidenta Putina a ruských vojsk na Ukrajině. Přitom neberou na vědomí, že v Moskvě prezident Putin hlásil o rostoucím riziku jaderné války poté, co se uskutečnil pokus o napadení na dvě ruská vojenská letiště. Poté, co Ukrajinští dobrodruzi ohlásili možnost napadení Sibiře, NATO a USA nic nevidí, nic neslyší a samozřejmě nepodporují Ukrajinu v útocích na Rusko, jenom v obraně prý proti jeho agresi.

Argumenty – pro a proti – kalí přiznání bývalé kancléřky Merkel, že Minské dohody sloužily především k získání času pro zvýšení obranyschopnosti Ukrajiny. Není proto těžké představit si, že až přijde čas, Německo a Francie ponesou morální a materiální odpovědnost za dění na Ukrajině, včetně zaplacení odškodného za osm let trvající genocidu na Donbasu. Chci věřit, že k dohodě o odškodném dojde před případným objevením se ruských raket v Berlíně nebo v Paříži, a dříve, než svíčky a sirky se stanou deficitem, jako je tomu dnes na Ukrajině.

Příspěvek – pohádku pro malé a velké, věnuji mému dlouholetému příteli a realizátorovi ideje obnovy památníku druhého příchodu Krista na hoře Cherubínů - Samirovi El Gadbanovi, prezidentu Charitativní nadace Svaté země a spřízněným duším, včetně mé platonické lásky paní Markéty V., konajících ve věci mírového soužití mezi národy s různými náboženstvími.

Sýrie a války

Syrský konflikt má kořeny v polovině března 2011 a vstoupil do nové dekády. Ta bude drtivá, predikuje National Geografic. Nemůžeme zklamat syrský lid. Konflikt musí ustat. Musí být respektováno mezinárodní humanitární právo , uvedl v jednom z mnoha prázdných prohlášení generální tajemník OSN António Guterres a vyzval politiky k politickému řešení války.

Proč prázdné? Dnes totiž již nelze mluvit o posvátnosti kamenů. Uprostřed bojů v Sýrii, na Ukrajině a Balkánu, věřící lidé s rozumem mluví jen o lidských duších. Člověk, který je stvořen k obrazu a podobě Boží, je hlavní svatyní křesťanství, islámu a všech ostatních náboženství. V Sýrii je tomu podobně jako na Ukrajině a Balkánu: nejenom Pravoslavná komunita dnes trpí.

Kdysi v Sýrii byla největší komunita na Blízkém východě (cca milion a půl lidí). V současnosti předpokládám, že se zmenšila na třetinu. Ta představuje obrovskou ránu pro křesťanství na Blízkém východě. Umocňují ji mj. krádeže ikon ze zničených klášterů svatého Theokla a svatého Sergia a Bakcha. Na druhé straně zmíněné rány a beznaděje je možné hledat a najít důkaz, že modlitba se přesto všechno vrátila do svatyně pravoslavného světa, prvního kláštera na světě, založeného svatým Theoklem, žákem svatého apoštola Pavla. Jak je to možné?

Sýrii ve válce i dnes živí křesťanské kořeny. S nimi je spojen život apoštola Pavla, život svatého Jiří a život svatého Jana Damašského. Velký mučedník Jiří vykonal svůj první čin nedaleko Damašku. Připomínám, že veškerá ruská symbolika je naplněna obrazem svatého Jiří Vítězného. Patří do ní slavný Jiřský sál ve Velkém kremelském paláci a vyznamenání svatého Jiří pro ruské hrdiny, jednoho z pěti vojenských řádů Ruského impéria: Řád sv. Jiří, Řád sv. Ondřeje, Řád sv. Alexandra Něvského, Řád sv. Ondřeje a Řád sv. Kateřiny. Ctihodný Jan Damašský (narodil se ve druhé polovině 7. století) - největší světec, teolog, hymnograf a rodák z Damašku - je připomínán v modlitbách všech pravoslavných křesťanů. Co tím chci říci?

Všeobecně platná historická zkušenost indikuje, že dokud žije komunita, žijí i kláštery a chrámy. Jakmile lidé odejdou, svatyně zaniknou, dialog náboženství a společné řeči končí a lhostejnost a nenávist slaví úspěch. Dokazují to dnes především vztah Západu k Rusku, rozpolcená společnost a strach z budoucnosti.

Před mnoha lety jsem měl možnost v Moskvě seznámit se s Samirem El Gadbanen. Ten měl za sebou celou řadu setkání s mnoha vysokými úředníky a veřejnými činiteli, hovořil s asistenty prezidenta a s diplomaty na ministerstvu zahraničí, kteří jsou zodpovědní za vztahy s Blízkým východem. Dokonce daroval ikonu Vladimiru Putinovi s požehnáním antiochijského patriarchy. Jedinou odpovědí všech oslovených podle slov Samíra El Gadbana bylo mlčení. Mlčení bylo tenkrát, a je i dnes, neomluvitelné. V případě válek, kdy nelze rozeznat pravdu od lži a kdy úspěch slaví žvanilové, zamlčování faktů a mlčení hodnotím jako potenciální zločin.

V jeho kontextu se nachází fakt, který bude zapsán do historie: Během syrské války Rusko neudělalo prakticky nic na podporu první křesťanské a pravoslavné komunity na světě. Ačkoli mnohé kořeny ruského pravoslaví a pravoslavné kultury leží v Sýrii a jsou i dnes předmětem vysvětlování obrany RF proti útokům Ukrajiny s podporou NATO a USA. Proč tomu tak bylo, a částečně je i dnes, představuje materiál pro zvláštní příspěvek.

Dalším faktem je, že bez pomoci úřadů obyčejní lidé mohou udělat velice málo, nebo nic. Nikdo nemůže přijít do státu, ve kterém se bojuje, jen tak, že se much chce. Nabízí se otázka: Co můžeme udělat, když na zemi vidíme požár, který se šíří do dalších zemí, a máme v ruce jenom kbelík s vodou? Jednou z odpovědí je skutečnost, že Boží vůle se projevuje skrze slabost. A že na hoře Cherubínů byl postaven monumentální pomník - socha Krista. Původně se jednalo o projekt budování míru v době objevující se války na horizontu.

Krátká historie pomníku

V roce 2003, ještě před válkou, s požehnáním Jeho Svatosti patriarchy Alexios II. byl otevřen klášter, který byl po roce 1965 zrekonstruován. Klášter založil patriarcha Alexios I. Měl být trvalým poselstvím světu v době podněcování nepřátelství mezi islámem a křesťanstvím. Mnozí vědí, že takové nepřátelství nevede k ničemu dobrému. Proto vznikla myšlenka: Neexistuje lepší obraz než druhý příchod Krista, který spojuje obě monoteistická náboženství.

Patriarcha Ignác IV. a Jeho Svatost patriarcha Alexios II., který již tehdy řekl, že na hoře Cherubínů probíhá frontová linie přes celou Sýrii, projekt schválili v roce 2006. Na Cherubínské hoře, této hlavní strategické výspě v Sýrii se ihned začalo pracovat na realizaci myšlenky. Samír El Gadban, žijící v Sýrii i Moskvě, a jeho podpůrci, s minimální finanční pomoci věřících, si uvědomili potřebnost památníku, a proto nepřestali pracovat, ani když začala válka. Její obětí se stali i syrští Arméni, kteří museli utíkat ze Sýrie, aby si zachránili život. Není proto divu, že autorem památníku je arménský sochař Artush Papoiam. Svým dílem, odlitým v Arménii, zanechal tak dvojitou a trvalou stopu v historii křesťanství a Sýrie.

Vzpomínám si na slova Samíra El Gadbana: Když už byla socha odlitá, musela se převézt. Psal se rok 2012. Válka byla v plném proudu. Šel jsem za starším blahoslaveným patriarchou Ignácem IV. a řekl jsem: Vaše Blaženosti, socha je připravena, co budeme dělat? Odpověď byla překvapující: Vezměte to a postavte to, pokud je to možné. Doplňuji, že v té době patriarcha Alexios II. již nebyl naživu, stejně jako armádní generál Varennikov. Ten projekt schválil a prosazoval na všech úrovních ruské vlády. Jeho pravá ruka, generál Lavreněnko, kterého dlouhá léta osobně znám z mnoha setkání nejenom v Moskvě, pokračoval v podpoře projektu. Na něj dohlížel Vladyka Jevgenij, rektor Moskevské duchovní akademie a semináře.

Socha byla převezena z Arménie ve velkých kontejnerech s obrovskými obtížemi - přes Gruzii, Egypt, Libanon. Během převozu zemřel patriarcha Ignác IV. Byl to on, kdo měl čas před smrtí promluvit s premiérem Sýrie ohledně převozu kontejnerů a zajistil, že v poslední den roku 2012 premiér Sýrie vydal povolení k jejich dovozu. Kvůli válečným akcím a důkazu, že pracující nemají zbraně, socha byla vynesena na horu Cherubínů na otevřených plošinách. Za zmínku stojí, že znepřátelené strany zastavily na tři dny boje, aby socha mohla být instalována.

Po instalaci sochy opat kláštera vyprávěl, jak se on a mniši schovávali uvnitř památky během bitvy, kdy byl klášter napadán střelbou. Řekl: Byli jsme spaseni v Kristu. Potvrdil se tak prozřetelný název památníku patriarchy Ignáce IV: Přišel jsem spasit svět.

Je to skutečně tak, že ve výšce cca 2100 metrů nad mořem, poblíž válkou zničeného kláštera Cherubínů, nedaleko města Saidnaya, domova řeckého ortodoxního kláštera, kde dodnes křesťané i muslimové uctívají proslulou ikonu Panny Marie, má člověk celý svět jako na dlani. Vpravo jsou Golanské výšiny, Hebron, vlevo za jantarovými útesy je Turecko…

Uprostřed této božské krásy a v objetí pronikavého větru na nejvyšším bodě Sýrie, u paty Kristova pomníku, dole v údolí terén zachvácený plameny hořící země a nad hlavou člověka postava Krista jasně ukazují, kde se kříží a střetávají zájmy desítek států a stovek velkých i malých korporací. Místo a pomník proto nutí ptát se, zda krvavý občanský konflikt v Sýrii a speciální vojenská akce na Ukrajině přerostou v globální vojenský střet mezi velmocemi, v jadernou apokalypsu, jejíž nebezpečí podle včerejšího projevu prezidenta Putina, roste.

Uprostřed této krásy, hory Cherubínů, je velmi dobrý výhled do budoucnosti. Mírový proces v Sýrii, na Ukrajině a Balkánu, bude velmi složitý a kontroverzní. Nebude se odehrávat na chodbách hotelů v Ženevě, ale ve vypálených syrských, ukrajinských a balkánských vesnicích a městech, mezi lidmi, kteří jsou válkou smrtelně unaveni.

Poučení

Rusko po nečekaném, ale dlouho plánovaném rozpadu SSSR plně nepochopilo svůj osud. Nerozvinulo svou strategii v oblastech svých zájmů, a proto se dostalo na mnoho let mimo kontext Blízkého východu, vývoje na Ukrajině a ve střední Evropě. Nevychovalo novou elitu zpravodajců a diplomatů, zkušených vyjednavačů, kteří znají složitost vnitřní situace v jednotlivých zájmových regionech. Platí to i pro probíhající komplexní boj NATO a USA proti Rusku, popírání jeho práva na existenci, vlastní hodnoty a civilizaci. Přitom je to Rusko, které je schopno svou vůlí moci, vojenskou silou, funkcí jako geopolitický stabilizátor a držitel v křesťanské eschatologii, zastavit bratrovražedný konflikt nejenom v Sýrii a na Ukrajině, ale i připravující se boje na Balkáně. Nevím, jak dlouho to bude trvat a zda Rusko najde klíč k trvalejšímu občanskému míru v Sýrii, na Ukrajině a Balkánu. Jestliže ale Rusko najde zmíněný klíč k míru, stane se mocným a spravedlivým garantem míru.

Místo a památník-socha Krista budou pak i nadále připomínat, že v posvátné zemi se tvořila a tvoří metahistorie. Ta obsahuje nejenom naplňující se biblická proroctví, včetně velkých proměn v celém světě, ale i příběh v jeskyni nad Damaškem, první krvavý zločin: Kain zabil Ábela. Ve vesnicích, často skrytých ve zlatavém oparu, se stále mluví aramejsky. Je to jazyk, kterým podle tradice mluvili první lidé. Po těchto kopcích šel Abraham z města Ur přes Eufrat do kanaánské země. Na cestě do Damašku se pronásledovaný křesťanský farizej Saul rozpadl v prach a povstal již jako horlivý křesťanský kazatel, neúnavný apoštol Pavel. S Damaškem jsou spojena také islámská proroctví o konci světa a o druhém příchodu Ísy bin Marjama: Alláh nám pošle Mesiáše, syna Marjam, a ten sestoupí na bílý minaret na východní straně Damašku, oděn v šafránový šat, s rukama na křídlech dvou andělů.

Přestože podstavec památníku je dutý a stěny jsou jenom metr silné s výztuží 32 mm, není lehké prorazit tuto schránku. I to je symbol. Indikuje, že všude-přítomný doprovázel během komplexní realizace projektu nejenom přítele Samíra, který s mojí podporou navštívil Prahu a Klub absolventů MGIMO pod vedením Josefa Krejčího. Ale i umožnil, že památník se narodil (byl zpřístupněn) v den svátku Přímluvy Panny Marie, tj. možnosti rozhovoru, jakési pedagogické možnosti pro nás a uvědomění si významu a obsahu - buď vůle tvá. To nehledě na skutečnost, že prakticky nikdo ze zdánlivě mocných na světě nehledá dohodu a mír a neřídí se slovy Krista, pronesené svým učedníkům: Nebojte se, ani vlas z vás nespadne, pokud to nebude Boží vůle.

Snažím se řídit jeho slovy a věřím, že člověk musí za každou cenu pracovat a řídit se svým svědomím, nevstupovat do hry pošetilých politiků, pokrytců a lhářů, nedávat jim svoji energii a nevěřit v revoluce. Aby člověk mohl budovat nové, které v každém z nás je, v době, kdy objektivně přežilé a umírající materiální svět se hroutí a ničí životy velké většiny bezmocných, debilizovaných a v mýty věřících občanů, každý musí umět rozhodnout se a být si vědom, že jakékoliv rozhodnutí nemůže ignorovat duchovní hodnoty. I proto věřím, že památník druhého příchodu Krista na hoře Cherubínů, otevřený na prahu nové společenského řádu, se stane vyhledávaným místem pro věřící, turisty, politiky a diplomaty.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele