A co hlavní, píše v zásadě nekomplikované, nepřepoetizované, ale někdy až radikálně svéhlavé a otevřené verše, s nimiž kdysi začínal. První básnická sbírka mu vyšla roku 2002, od té doby šest dalších. Zhudebňovat své verše začal o dost později. Jeho debutní CD bylo album Vlaštovky v petroleji (2015), na něž navázal právě trojicí nosičů (2 CD a LP) s názvem Eden nedohleden (2024).
Hejátko se podle svých slov hlásí k odkazu takových autorů, jako byl František Gellner, Egon Bondy či Ivan Diviš. Čili samí neposlušní divočáci, jdoucí za svou pravdou bez velkých ohledů na osobní hrozby a rizika. Komu je však Hejátko nepochybně nejblíž, je Karel Kryl. Ačkoli jeden je a jeden byl nositeli rozmanitých povah a temperamentů, a také trochu odlišného zacházení s mateřštinou, pro oba platí, že si jeden stál a druhý stále stojí za svým, užívajíce k tomu tak nemoderní komunikační nástroj jako je poezie.
Ty tři nové Hejátkovy nosiče vykazují několik zvláštností. Obě přítomná CD jsou skoro totožná graficky i obsahově – liší se jen v jednom „čísle“, a to je v jednom případě píseň Soud, na druhém CD absentující, a naopak na tom druhém je píseň Hledám tě všude, chybějící na prvém nosiči. Nebudu spekulovat, proč k této skoro duplicitě došlo, není to podstatné. Co ale chci podtrhnout, je fakt, že v dnešním sběratelském trendu se obsah alba (ve verzi s písní Hledám tě všude) ocitl i na vinylovém LP. Nadto v opravdu esteticky působivém provedení, které je rovněž dílem samotného Hejátka.
Mohou Němci přestat cítit vinu za své rodiče, prarodiče a praprarodiče, jak jim radí Elon Musk?Anketa
Proč vlastně tohoto prazvláštně staromódního písničkáře poslouchat? Hlásí se k postojům v podstatě disentním vůči dnešnímu, jak se říká, „libtardismu“. Cítíte z jeho písní odpor, zklamání, nechuť k tomu, co se kolem nás děje. Slova jako strach, lež, obava, nepodvolení, ta vás napadají skoro při každém songu. A přitom je vám jasné, že nejde o pózu, laciný efekt. Hejátko si za svými postoji ručí osobně (ostatně už to od naší justice taky párkrát schytal a naši kulturtrégeři se až na výjimky tváří, že neexistuje. Říká se tomu „vymlčení“. Proč? Protože Hejátko klade nepříjemné – ani ne otázky, prostě spíš témata, na něž druhá strana neumí nebo nechce odpovídat. Vždyť přece létat (vysoko nad ostatními) je tak snadné, jak zněla okřídlená věta z názvu knížky Ivana Vyskočila (toho dramatika a psychologa, ne toho herce, to jen na upřesnění).
Ještě k tomu Krylovi: Hejátko s ním sdílí i rozličná dilemata. Při písni Ač stále spolu („Ač stále spolu / jsme víc a víc sami / ať už se obdarováváme / třeba květinami / …třeba drahokamy / …třeba výčitkami / …třeba proměnami / …třeba nevěrami / Ač stále spolu / jsme víc a víc sami / A před okolím / jsme navždy svoji / I když v pití máš cyankáli / máme se rádi / až za hrob rádi / jsme navždy svoji“) nemůže kryloznalci nenaskočit píseň Monology, kde zase stojí: „Do čtverce patia stín padá mezi slova, / mlčíme ty i já, pak promluvíme znova, / život je prožitý a v rohu mlčí běsi, / mluvíme já i ty, a nerozumíme si. / Zšeřelou krajinou jde žebrák žití mého, / já myslím na jinou, ty myslíš na jiného, / zraněný pária a pýcha baronesy, / mluvíme ty i já, a nerozumíme si.“ Jako by šlo o dva protilehlé pocity z téhož problému, hledání svého místa, snahy po souznění, které je více či méně zapovězeno.
Z duše nerad se dopouštím interpretací ve stylu „co tím básník myslel“. Mohu jen doporučit každému, kdo se nebojí prožít výjimečný umělecký zážitek, z něhož nemusí mít vždycky ty nejlepší sny, ať si poslechne album Pavla J. Hejátka Eden nedohleden.
A pro obzvlášť trpělivé ještě na závěr přidám ukázku z Hejátkovy sbírky Tanec kostlivců (2005). Uvidíte, že jsme stále v jednom obrazu, který nám místo kulis staví dějiny. Hejátkova reflexe je přes ten interval dvacet let nevídaně kontinuální a mrazivě aktuální:
...tanec
Stejní sedící na stejných
místech.
Člověk jen zírá na tu
odvahu? Silný žaludek?
Tehdy psali na mě posudek
o nepřizpůsobení.
Je včerejšek či zítřek?
Či je to snění?
Sám již nevím!
Doba smazává sebe samu.
A pravdu tvoří ze lží,
klíny vráží nám do mozku.
A my? Ještě se těšíme!!!
Na lobotomii.
Jsme morčata ze ztracených
ideálů.
Naivní billboardy – trapná,
jednoduchá hesla
jenom chytit se vesla
cílem je!
Zatuchlost a šeď v tak
kdysi krásné zemi,
kdo by se radoval?
Jsme za mřížemi
a láska žije s námi v žaláři!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
