Staronový prezident hodlá ukončit strašlivou, tragickou, krvavou a iracionální válku na Ukrajině. Oznámil též odstoupení od Pařížské dohody, což představuje velkou ránu pro zelené blouznění v USA. Deklaroval, že bude usilovat o omezení vlivu nikým nevolených byrokratů a na ně navázaných zájmových skupin. To je ambiciózní a zásadní, nicméně velice nelehký úkol.
Samotný Trump je posílen nejen o zkušenosti z předchozího mandátu, ale i o loajalitu a spolehlivost nových straníků a spolupracovníků. Republikáni mají navíc většinu v obou komorách kongresu. Doufejme, že jeho vláda tuto obrovskou příležitost náležitě a zodpovědně využije.
Ale co tento triumf znamená pro nás? Institut Václava Klause na toto téma uspořádal seminář, většina tezí již zazněla. Netřeba je opakovat. Snad jen to nejdůležitější:
Chápejme znovuzvolení Donalda Trumpa jako projev naděje. Naděje, že ještě není vše ztraceno a že volby může vyhrát i neprogresivistický kandidát.
Americké volby daly vzniknout vlně optimismu. Radujme se, ale nechme se zaslepit. Jsme sice členy „unie,” ovšem nikoliv té rozléhající se na americkém kontinentu. Nám Donald Trump vládnout nebude. Jsme v područí jiné instituce. O nás se už dávno do nemalé míry rozhoduje v Bruselu pod dozorem zdiskreditované, nepopulární, a přesto evropským parlamentem opět schválené Ursuly von der Leyenové.
Je fantastické, že směřování Spojených států se po inauguraci 47. prezidenta radikálně změní. V Evropě, a tedy i u nás, však zůstane vše při starém. Nenamlouvejme si cokoliv o opaku.
Dosluhující Joe Biden již nemá co ztratit. S pomocí pravomocí, které mu prezidentský systém propůjčuje, svých „executive orders” a vládního kabinetu udělá cokoliv, aby svému nástupci znepříjemnil počátky úřadování. A to zcela bezohledně. Udělení milosti vlastnímu synovi je pouhou špičkou ledovce. Musíme to nějak přežít.
A Evropská unie? Bylo by naivní očekávat, že dojde k byť sebemenší racionalizaci této entity. Stále víc a víc bude připomínat americké federalistické „e pluribus unum” nežli evropské národní „in varietate concordia.” Federalizaci a centralizaci, tedy odevzdávání stále většího kusu naší suverenity a rozhodovacích pravomocí, totiž nelze zastavit – je to jako jízda na kole. Přeci nechcete spadnout a odřít si koleno, ne? Vzpomínáte si, kdo je autorem této podivné, manipulativní a falešné analogie? Nikdo jiný než bývalý předseda evropské komise Romano Prodi.
Do zelené politiky ztělesněné Green Dealem nainvestovaly unijní špičky již tolik politického kapitálu, že je pro ně prakticky nemožné změnit kurz. Obávám se, že po odstoupení USA začnou ještě hlasitěji a intenzivněji pracovat na přeměně evropského hospodářství, společnosti a hodnot podle jejich ideologické představy.
Budou tvrdit cosi ve smyslu: Jsme v tom sami, musíme ještě více přidat. My planetu zachráníme. Naše děti nesmí uhořet!
Mimochodem, EU reprezentuje cca 6 % obyvatel planety a 15 % světové ekonomiky.
Dříve se tomu říkalo reálný socialismus, jehož cílem bylo dosažení hypotetické beztřídní společnosti. Dnes žijeme v období zelené tranzice a oním zamýšleným imaginárním konstruktem je společnost bezemisní. Oba tyto ideály jsou nereálné, oba znamenají sebedestrukci.
Je více než pravděpodobné, že častěji uslyšíme úvahy o společné evropské armádě, či je dokonce možné, že některé země budou Ukrajině poskytovat vojenskou pomoc navzdory postoji USA. Evropa v takovém případě ponese celou tíhu konfliktu sama. To je v jistém aspektu pozitivní – jak budou Evropanům ubývat prostředky v peněženkách, zamyslí se, jestli má smysl podporovat bezvýchodnou a nelogickou válku.
Dosud unijní establishment o očividných problémech, postupující erozi evropského hospodářství raději příliš nemluvil. Nyní budou mít půvabnou a legrační výmluvu – to Trump! On přece zavedl cla! To kvůli němu stagnujeme! Ne? Nejsem stoupencem protekcionismu, tedy cel. Ale zde je třeba se zamyslet. Člověk nemusí mít doktorát z ekonomie, aby se zeptal, jestli za rozsáhlé a dlouhodobé obtíže Evropy může 10% nebo 20% clo, nebo spíše o 150 až 200 % dražší elektřina a plyn v porovnání se zbytkem světa, iracionální hospodářská politika, nucené zavírání elektráren, obrovská přeregulovanost, rozbujelá byrokracie, inherentně defektní pečovatelský stát, vydatné a neefektivní přerozdělovací mechanismy, šílené a vynucované imperativy ESG, zásahy všech možných třetích stran do podnikání, zdržování způsobené aktivistickými NGOs atd. atd.
Vraťme se zpět k nadpisu tohoto komentáře. Volební rok ještě nezačal a české politické podnebí je i tak značně hektické. Není realistické očekávat zklidnění, a to ani po nástupu Donalda Trumpa. Raději se na nadcházející časy začněme připravovat s předstihem.
Již nyní jsme svědky vyhrocených debat o psychickém zdraví toho či onoho ústavního činitele. Pan premiér se snaží být „cool” – je to velký fotbalista, a dokonce skejťák. Už má i účet na TikToku. Stává se z něj Superman. Trapné to není mojí vinou, já pouze odkazuji na slova předsedy vlády. K výroku o německých platech se snad nemá smysl vyjadřovat.
Říká se, že tonoucí se i stébla chytá. Toto nedůstojné divadélko není ničím jiným nežli projevem naprosté beznaděje. Z koalice SPOLU stále nevyčpěl tíživý zápach porážky v předchozích volbách. Petr Fiala se již netěší společenskému respektu. Dopustil se největšího politického hříchu – zklamal vlastní voliče. A troufám si tvrdit, že touto novou strategií si je nazpět nezíská.
Mnoho občanů došlo k prozření, že ona „hodnotová politika,” ona na první pohled okouzlující kraslice, je pouhou skořápkou moralismu bez jakéhokoliv hmatatelného obsahu. Pokud Donald Trump ukončí – nebo alespoň zastaví – válku na Ukrajině, pozbydou všechna velká témata. O to zoufaleji si budou počínat.
Námětem volebních debat se tak místo zásadních a skutečných problémů stanou dětinské šarvátky plné osobních inzultací a nedůstojných výroků.
Jenom kritizovat nestačí. Pouhá nespokojenost nestačí. Jen zdánlivě kompetentnější opozice nestačí. Chce to něco víc.
Ačkoliv můžeme pozorovat menší světélka ve tmě, pravdou zůstává, že na naší politické scéně není subjekt, který by dokázal představit tým osobností nabízející tolik potřebnou změnu, vizi. Vánoce jsou časem naděje a očekávání. Přál bych si – a věřím, že nejsem sám – aby naše země v příštích parlamentních volbách dostala možnost zvolit si schopnou a zodpovědnou vládu. Kabinet, který by byl akční a nebál se věci skutečně měnit. Premiéra, jenž by nepodlézal zájmovým skupinám v té či oné světové metropoli. A hlavně bych si přál, aby to všechno nebylo jen zbožné přání.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
