Potíž spočívala v tom, že už během prvního vysílání dala redakce slovo příslušníku domácí bahrajnské opozice. Řeč je o novém projektu televize „Al-Arab“, která začátkem února začala vysílat z Bahrajnu. Šlo mimo jiné o reakci na vývoj v dvou hlavních panarabských kanálech, katarské Al-Džazíře a saúdské Al-Arabíji.

Ta první si vysloužila pionýrské zásluhy při otevření mnoha tabuizovaných debat v arabském světě, ale nakonec sklouzla do pozice kanálu, který sleduje politické zájmy Kataru a nápadně přeje různým islamistickým hnutím, o dryáčnickém stylu ani nemluvě. 

Al-Arabíja, jejíž sídlo leží v Dubaji, se sice vyprofilovala jako střídmější a umírněnější. Je ale také zřejmé, že jde o televizi silně vázanou na politické cíle Saúdské Arábie, včetně silné kritiky Muslimského bratrstva nebo íránské politiky.

Naopak silně prosyrský a proíránský je tón stanice Al-Majadín, kterou provozují v Libanonu utajení sponzoři, spekuluje se o lidech blízkých Hizballáhu nebo přímo Teheránu. Po nestrannosti je tedy v oblasti panarabských stanic v kontextu regionálního přetlačování posledních let téměř veta.

Televizi Al-Arab sice založil také saúdský Arab, miliardář princ Alvalíd bin Talál, ale jako sídlo si vybral Bahrajn. Saúdské zákony totiž neumožňují zakládat opravdu nezávislé televizní stanice. Bahrajn měl tedy možnost stát se sídlem důležitého hráče na panarabském mediálním trhu.

Přitom Alvalíd bin Talál svůj plán na zřízení nestranné televize zřejmě myslí zcela vážně. Tento miliardář vzdělaný ve Spojených státech vlastní podíly v mnoha nadnárodních mediálních firmách, včetně News Corporation nebo 21st Century Fox. Televize Al-Arab, kterou Alvalíd bin Talál přislíbil financovat po deset let, má své kanceláře po celém regionu i v Americe, Británii a na dalších místech.

Celá věc nakonec vyústila v oboustrannou blamáž. Princ Alvalíd totiž pravděpodobně skutečně chtěl provozovat televizi nezávislejší než je Al-Džazíra a Al-Arabíja, což mu jeho hostitelé překazili. Zároveň je ale členem královské saúdské rodiny a navíc je důležitým obchodním partnerem bahrajnského státu.

Jak se zdá, Alvalíd bin Talál špatně odhadl meze, v nichž se může v Bahrajnu pohybovat. Tento malý ostrovní stát, vedený sunnitskou rodinou Al Chalífů, prožil v roce 2011 těžkou politickou krizi, kdy se i Bahrajnci pokusili o svou vlastní verzi Arabského jara.

V době, kdy se tento proces v regionu teprve rozjížděl, o větší svobodu a demokratická práva si řekli také většinoví bahrajnští šíité, jimž ovšem vládnou menšinoví sunnité. 

Rodina Al Chalífů pochopitelně nebyla ochotna nechat si vypustit vlastní rybník a na pomoc si zavolala armádu sousední Saúdské Arábie, která počínající lidový převrat v zárodku ukončila.

Saúdi měli také své vlastní důvody k bratrské pomoci. Jedna Saúdská autokracie neměla zájem na podpoře demokratických hnutí v bezprostřední blízkosti, a za druhé viděla šíitské hnutí za politickou emancipaci jako nástroj šíření íránského vlivu. 

Televize Al-Arab, kterou chtěl princ Alvalíd rozjet, tedy neodhadla míru, v níž může v bahrajnském prostředí informovat nezávisle na domácí politice. Ve snaze předvést svůj zájem o nestrannost totiž redakce hned během prvního dne porušila několik nepsaných zákazů.

Zejména udělala rozhovor s Chalílem Marzúkem, představitelem bahrajnské šíitské opozice. Marzúk je sice považován za umírněného politika, ale v národní televizi by vzhledem ke stále rozjitřeným politickým okolnostem neměl šanci promluvit.

Vysílání televize Al-Arab se proto zastavilo ještě týž den, přičemž jako důvod byly uvedeny „administrativní a technické důvody“, i když nikdo nepochyboval, že příčina leží v nespokojenosti bahrajnských vládců.

Bahrajn je vlastně extrémním příkladem situace, kterou lze vidět ve většině zemí Arabského poloostrova. Tamní vlády jsou vůči vnějšímu světu čím dál otevřenější, zakládají prvotřídní anglickojazyčné univerzity, otevírají muzea západního umění a případně také hostí americké jednotky. Uvnitř svých hranic však stále uplatňují značnou politickou represi, včetně potlačování kritiky svých kroků. 

Tento zvláštní politický model je výsledkem kombinace různých faktorů, jako je bohatství plynoucí z ropy a plynu, ovšem v kontextu společností, které ještě nedávno byly na chvostu vývoje arabského světa. Svou roli hrají také demografické poměry a tlak vyvolaný přítomností silných vyzyvatelů, jako je Al-Káida, Islámský stát nebo Írán. 

Je pravděpodobné, že nakonec se televize Al-Arab znovu rozjede, ale bude zajímavé sledovat, zda si udrží nezávislost, kterou si dala do štítu. Pro obě strany sporu, totiž bahrajnskou vládu i prince Alvalída, je ve hře velmi mnoho. Kdo z nich více ustoupí a jak to předznamená vývoj v celé oblasti?

Zatím se mohou radovat provozovatelé Al-Džazíry, Al-Arabíje nebo třeba arabského vysílání BBC, které roste sledovanost zklamaných blízkovýchodních diváků.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.