Potíž je, že každý chápe revoluci trochu jinak. Většina lidí si 25. leden roku 2011 asi pamatuje. Krátce poté, co se v malém Tunisku podařilo zlomit bariéru strachu, odhodlali se i Egypťané, obyvatelé největší arabské země.

Demonstranti na káhirském náměstí Osvobození odolali nepřízni počasí i tlaku bezpečnostních složek a po více než dvou týdnech dosáhli Mubárakova odstoupení z funkce. Vypadalo to skoro jako zázrak.

Optimisté, kteří očekávali hladký postup vpřed, však byli zklamáni. Země na Nilu prošla ve zrychleném posuvu obvyklé revoluční fáze.

Například umírněnou periodu, v níž se podařilo přežít velké části starých struktur, pak jakési jakobínství, když se k moci dostalo Muslimské bratrstvo, případně i Thermidor, když armáda islamisty svrhla a nastolila omezenou demokracii ve jménu pořádku.

Teprve budoucnost ukáže, zda nešlo i o egyptský 18. brumaire, kdy se k moci dostane silný generál, v tomto případě prezident Sísí, nebo i restaurace, kdy se v nové podobě vrátí staré pořádky.

Potíž je, že Muslimské bratrstvo poslalo Egypt na cestu k propasti, zatímco lék v podobě armádního krvavého převratu, byť s velkou podporou společnosti, zemi nesměruje k reformám, které by vyřešily ekonomické, demografické a další problémy, které před 4 lety vehnaly lidi do ulic.

Egyptská společnost navíc zůstává rozdělená, a to nejen v pohledu na současnost, ale i na nedávnou minulost. Muslimští bratři úpí pod policejní botou, ale cítí se být těmi, kdo zvítězil v demokratických volbách, a tedy také právoplatnými dědici revoluce.

Neislamistická část společnosti však svržení prezidenta Mursího považuje za přirozené pokračování revoluce a armádní zásah za krok, který Egypt zachránil před chaosem. A to za jakoukoli cenu – tedy i za cenu, že se vzdají demokracie a svobod, pod jejichž praporem Egypťané kdysi odcházeli na Tahrír.

A tak se i během nedělních demonstrací setkávali protivládní demonstranti pod praporem Muslimského bratrstva ve jménu ukradené revoluce, a střetávali se s bezpečnostními silami, které podle vyjádření současných vládců chránily odkaz této revoluce.

Během těchto srážek zahynulo kolem 30 lidí, včetně 3 policistů. Relativně malé počty demonstrantů ukazují, že represe je relativně účinná.

V Egyptě je ovšem ještě třetí skupina, totiž lidé, kteří dodnes berou vážně to, co před 4 roky nahlas požadovali, a to je nastolení svobody slova a demokratické vlády. Tito lidé se v zápase gigantů paradoxně ocitli na třetí koleji, ačkoli právě oni mají největší nárok cítit se dědici 25. ledna 2011.

Ti, kdo stabilitu a bezpečí před islamisty vidí jako cennější výdobytek, už s nimi na jedné lodi dávno nejsou – přidali se zpátky k armádně-byrokratické elitě. Represe proti egyptským liberálům a levici proto nevidí jako problém.

A tak jednoznačnými vítězi posledních 4 let se mohou cítit lidé, kteří v letech 2011 a 2012 přišli o své funkce a zároveň o svobodu, ale nyní je opět získávají. Lidé jako exprezident Mubárak jsou postupně osvobozováni, zatímco jeho islamistický následovník Mursí možná stráví zbytek života ve vězení.

Skoro symbolické je, že v pondělí, den po výročí revoluce, byla na ulici zastřelena levicová aktivistka Šajmaa Sabbaghová a na svobodu propuštěni oba synové Husního Mubáraka, poté, co byli zproštěni obvinění z nezákonného obohacování.

Nic z toho ovšem není odčiněno tím, že by noví vládcové získávali klid a čas na bolestivé reformy. Není tedy divu, že dlouholetá bojovnice za přeměnu Egypta Laila Soueifová tvrdí, že do dvou let zažije její země další revoluci. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.