Wallenbergův případ je přitom docela dobře znám. Koncem války se vypravil do Střední Evropy a rozhodl se, že zachrání co nejvíce životů zejména maďarských Židů.

Řada z nich totiž ještě nebyla deportována do vyhlazovacích táborů a to Wallenbergovi dávalo šanci na úspěch. V téže době se nacisté a jejich maďarští spojenci snažili ještě na poslední chvíli zabít co nejvíce lidí. A to přesto, že už se blížili sovětští vojáci k Budapešti a koncem ledna osvobodili i vyhlazovací tábor Osvětim.

Raoul Wallenberg začal vydávat maďarským židům švédské pasy, které je měly ochránit před deportací, později začal švédskými výsostnými znaky označovat celé domy.

Švédsko bylo formálně neutrální a s koncem války význam této země rostl. Wallenbergovy kroky tím získávaly na autoritativnosti i v očích mnoha nacistů.

Wallenberg také vyjednával s vysokými německými představiteli, kteří v Maďarsku působili, včetně Adolfa Eichmanna. Některé z nich přesvědčil, že vzhledem k blížícímu se konci války bude lepší, když se nebudou příliš angažovat ve vyhlazování židů.

Wallenberg během několika měsíců své činnosti vyvinul mimořádné úsilí a projevoval až nadlidskou odvahu. Mimo jiné se mu podařilo vybudovat rozsáhlou síť spolupracovníků, kteří dali jeho podnikání velkorysé rozměry. Podle některých názorů Wallenberg zachránil možná až desítky tisíc lidí.

Označení „švédský Schindler“, kterým bývá titulován, přitom není spravedlivé. Raoul Wallenberg byl někým mnohem větším, než byl Oskar Schindler. Neměl nikdy žádný prospěch z toho, že někoho zachraňoval a byl opakovaně v ohrožení života.

Byl na něj spáchán nejméně jeden atentát, několikrát na něj němečtí vojáci stříleli, když se snažil rozdávat švédské dokumenty lidem, kteří už byli zavřeni v železničním vagonu.

Podle některých údajů se Wallenberg chystal v Budapešti po válce zůstat a podílet se na obnově židovského života. 17. ledna 1945 se ale stalo něco divného. Byl pozván na schůzku se sovětskými veliteli, kteří v té době už Budapešť osvobodili. On sám před svými spolupracovníky hovořil tak, jako by se už neměl z jednání vrátit.

Wallenberg skutečně zmizel a podle sovětského stanoviska jej přepadli bandité. Dobrodružný diplomat totiž s sebou vozil velké množství peněz a šperků, kterými uplácel nacisty a další mocné lidi. Skutečnost byla ovšem jiná.

Podle pozdějšího sovětského přiznání Wallenberga zatkla sovětská tajná policie a odvezla ho do Moskvy, do nechvalně proslulé Lubjanky, sídla tajné policie. Tam prý v roce 1947 zemřel na selhání srdce.

Řada lidí ovšem odmítala této verzi uvěřit a podle různých svědectví se Wallenbergova stopa objevovala v sovětských táborech ještě desítky let poté, i když mnohá svědectví byla možná smyšlená nebo mylná. Podle jiných názorů Wallenberg sice skutečně v létě 1947 zemřel, byl ovšem popraven.

Není také zcela jasné, proč Sověti Wallenberga odstranili. Podle některých názorů se báli jeho vlivu v poválečném Maďarsku, které chtěli mít pod kontrolou. Považovali ho možná také za amerického špiona.

Wallenbergova rodina, jinak velmi bohatý a mocný švédský rod, se nikdy nedomohla toho, aby sovětské a později ruské úřady skutečně otevřely archivy a objasnily, co se v lednu 1945 - nebo v létě 1947 - stalo.

Naposledy Wallenbergové právě před rokem oficiálně vyzvali Vladimira Putina, aby dokumenty zpřístupnil. Na zprávy o tom, jaký byl konec Raoula Wallenberga, mimo jiné čeká jeho nyní téměř čtyřiadevadesátiletá sestra Nina Lagergrenová.

V současné době ovšem není pravděpodobné, že by si Vladimir Putin udělal na tuto záležitost čas, nebo že by udělal jakýkoli krok, který by nějak kompromitoval sovětskou tajnou službu.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.