Giordano byl zapáleným diskutérem téměř až do poslední chvíle, než v prosinci letošního roku zemřel v téměř dvaadevadesáti letech. Díky své dlouhověkosti tak měl možnost ovlivňovat německý veřejný život po téměř sedm desítek let.

Do veřejného života vstoupil po válce, kdy se stal marxistou a v západní části Německa se účastnil komunistického hnutí, byl dokonce členem tehdy ilegální komunistické strany. V roce 1953 pod pseudonymem vydal v NDR svou první známou knihu, která se zabývala životem komunistů v západním Německu.

Jeho víra šla tak daleko, že v roce 1955 dokonce přesídlil do východního Berlína. Tam ovšem pobyl pouhých devět měsíců, než se mu opět podařilo dostat zpátky na druhou stranu hranice. Se svými iluzemi pak zúčtoval o několik let později v knize „Strana má vždy pravdu“.

Ve Spolkové republice se stal velmi známým televizním novinářem a spoluautorem řady dokumentů – byl tím, kdo pomáhal z německé televize udělat nástroj veřejné debaty. V dokumentech kritizoval nedostatečné vypořádání se německé společnosti s nacismem, například v řadách Bundeswehru, připomínal dějiny německého kolonialismu v Africe nebo upozorňoval na pozapomenutou genocidu Arménů.

S přibývajícím věkem razance jeho kritiky narůstala. Například se v roce 2003 zapojil do debaty o válce v Iráku, která byla v Německu velmi nepopulární. Giordano kritizoval pozice „mírového hnutí“ a obvinil jeho představitele, že jsou ve skutečnosti především antiameričtí.

Ještě větší ohlas vzbudila jeho rostoucí kritika islámu v Německu. Podle Giordana německé instituce a německý veřejný život vůbec nebyly schopny vidět v muslimských institucích to, co opravdu představovaly, a stěžoval si na nedostatek odvahy politických činitelů říkat, co si opravdu myslí.

Kritizoval islám v Německu jako zpátečnickou sílu, která nutí ženy, aby se stávaly, jak napsal, „lidskými tučňáky“. Otevřeně vystoupil proti stavbě velké mešity v Kolíně nad Rýnem, za což prý dostával mnoho výhružných dopisů a telefonátů. Giordano tvrdil, že islám vytváří v Německu paralelní instituce, které jsou neslučitelné s demokracií a že německá politika oslabuje integraci přistěhovaleckých komunit.

Na jeho aktivity byly v Německu velmi rozdílné názory. Někteří intelektuálové chválili jeho odvahu, s níž boural tabu německé veřejné debaty. Na jeho obranu například vystoupila německo-turecká socioložka a feministka Necla Kelek. Podle jiných bývalá morální autorita Německa na stará kolena začala mluvit jako xenofob.

Giordano však sám proti neonacistům velmi ostře vystupoval. Například po žhářských útocích na ubytovny azylantů obvinil německý stát, že nedokáže ochránit menšiny před útoky skinheadských skupin. Pokud prý policie není schopna zajistit lidem bezpečnost, má jim podle Giordana umožnit, aby se sami vyzbrojili. Jeho kritika prý nemířila proti cizincům a přistěhovalcům, ale proti islámským institucím, které nehodlají akceptovat německé zákony.

Mnohé z postojů Ralpha Giordana souvisejí s jeho zážitky z dětství a útlého mládí. Narodil se v roce 1923 v rodině potomka sicilských přistěhovalců a židovské matky. Od svých deseti let žil pod nacistickou vládou a byl vyhozen ze školy. Když dostali povolání do transportu, ukryli se v troskách rozbombardovaného domu v Hamburku a dožili se osvobození britskou armádou.

Ralph Giordano později zaznamenal své zkušenosti s německou společností pod nacistickou nadvládou v osmisetstránkovém autobiografickém románu nazvaném „Bertiniové“, který Heinrich Böll označil za „nezbytnou knihu“ k očištění německého života.

Pocit osvobození od strachu z násilné smrti označoval pak celý život za rozhodující zážitek. Sám shrnul své poslání v jedné větě: „hlavním hybatelem mé práce je pobouření“. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.