Pokud jde o budoucnost, nejčastěji narazíte na názor, že imigranti jsou nenahraditelným řešením naší populační krize a „nedostatku pracovní síly“, takže – s trochou nadsázky – můžeme být rádi, že „už jdou“.  Oba tyto názory mají jedno společné: chtějí vyměnit člověka, ne systém. Pomoc lidem z chudých zemí ve prospěch všech je věcí úplně jinou.

Mince o dvou stranách

Tyto složité otázky jsou pro ODS příležitostí ukázat, že jí jde o principy. Neboť tvrdím-li, že imigraci si pěkně pohlídám, jak to nyní ODS za cenu nemalých politických rizik činí, musím tím spíše logicky z druhé strany tlačit na důchodovou reformu, na podporu české rodiny a na vzdělávací reformy. Bez toho jde o nedůvěryhodné proklamace. Je nutné zařídit to tak, aby se na imigranty kromě zadlužování mezi řádky nespoléhalo jako na řešení. Jinými slovy: problém imigrace, systém penzí a funkčnosti pracovního trhu je vhodné politicky jako ze sebe vyplývající naléhavosti spojit. Překlopí se program ODS v oblasti penzí, nyní žalostně prázdný, na tu správnou stranu? Jeden důvod navíc by tu tedy byl.

Imigrace není penzijní reforma

Problém natality a stárnutí existuje, někde má začátek, vývoj a příčiny. Vyřídíme-li jej bez hlubší úvahy pozvánkou pro další statisíce cizinců, tedy vlastně jen zvýšením průtoku plátců v nefunkčním průběžném systému, byť třeba ne muslimů, nebude nás rok od roku ubývat, ale zařídíme si problémy úplně jiného charakteru. Nestojí mobilizace za pokus? A nejde vlastně o zbytečné spekulace? Vždyť konzervativní program by měl stát – atentáty neatentáty, demografie nedemografie – na jednom stanovisku a tím je, že stáří je věc soukromí a tedy i stejně pojaté odpovědnosti za něj.

Za malou porodnost kontrastující s vyšším průměrným dožitím může soubor faktorů politických, náboženských i medicinských. Jediným naším vlastním řešením je posílení instinktů, které mají lidi k tomu, že komfort svého stáří spojují s počtem svých dětí nebo výší majetku. To se dá – bohužel bez záruky – udělat jedině skrze poměrně radikální snížení sociálního pojistného a příslib toliko malého rovného důchodu, tedy rezignací státu na roli „pojišťovny“. Na druhé straně je zapotřebí ekonomicky výrazně více než dnes zvýhodnit život v rodině s dětmi. Ostatní, řekněme hodnotové faktory (sňatečnost, rozpad rodiny, vývoj medicíny, antikoncepce, interrupce aj.), jsou spíše mimo dosah moci úředního rozhodnutí.

Ne nové lidi, ale radši reformy

Obecně platí, že kvalifikované cizince potřebuje ekonomika, která roste a produkuje vyšší počet pracovních míst, než na který stačí stávající populace. A i potom je lepší hovořit o pozvání pracovat, ne zůstat. Koloniální „dluh“ přeci nemáme. Je nějaký stavební či průmyslový boom, podobající se 50. a 60. létům v západní Evropě, případ ČR, potažmo větší části západní Evropy? Naznačuje něco, že se tato situace bude v Evropě měnit? O tuhle logiku tu ale vlastně nejde.

V ČR je v současnosti podle ČSÚ legálně kolem 300 tisíc „ekonomicky aktivních“ cizinců, přičemž máme nezaměstnanost ve výši kolem 8 %. Za poslední čtvrtstoletí se zvýšil razantně počet osob s maturitou a VŠ tituly v humanitních oborech. I Češi víceméně vyklidili pozice v některých „podřadných“ profesích, nechtějí dělat o víkendech a přesčasy a za relativně malé mzdy, stěhovat se. Zdálo by se, že v takovém Ústeckém kraji nebo na severní Moravě se bere jako práce všechno, ale v obou regionech představuje počet legálně zaměstnaných cizinců přibližně 30 % všech uchazečů o zaměstnání v dělnických profesích.

Co potřebujeme

Jestli ČR něco potřebuje, pak to nejsou cizinci, ale reformy, hlavně školství a sociálního systému, které zaprvé začnou vzdělávat ve vazbě na reálný trh práce a zadruhé v nezaměstnanosti podpoří jen ty, kteří opravdu pracovat nemohou. Vést debatu o imigraci jako o ekonomické nevyhnutelnosti a prodávat lidem, že využít sil přistěhovalců je vlastně hrozně mazané, je v dané chvíli pro nás lichá varianta. Zbývá hlavně pohled humanitární a regionálně politický. Vytahovat z milionů několik šťastlivců, jako to dělá vláda se Syřany, smysl nemá. Ale to už je zase jiné téma.