Věc se navíc zdá být jasná, jeden si začal, druhý se brání. Veškeré „odborné“ komentáře jsou nuancemi zatracování Ruska, v lepším případě čteme střízlivé operační postřehy. Málokdo si to uvědomuje, ale už od jara 2020 – nikoli od února 2022 - se děje stále to samé. Tzv. expertům se nedá věřit, ačkoli pohnutky jsou zřejmě trochu jiné než v dobách pandemie. Jen se zdá, že za většího společenského konsensu. 

Příběhy bez příčin

Ale zpět k Ukrajině. Můžeme dobře rozumět mechanismům utváření mediálních obrazců čehokoli. Jestli lze některému segmentu odpustit nedůsledný důraz na kauzalitu, jsou to hlavní pořady hlavních médií. U spousty věcí si vystačíme s tím, že se staly. Opilec v noci napadl jiného opilce. Byl silnější, zvítězil. O možném pozadí celé věci se nikdy více nedozvíme, ale vyšli jsme vstříc nejpravděpodobnější morální možné ose celého příběhu, který hlubší vyjasnění nevyžaduje. Pokud ale reálně hrozí válka, dějí se geopolitické otřesy a rychle chudneme, pak snadno zjistíme, že příběhy bez příčin neexistují. Anebo na to naopak snadno zapomeneme.
Jaký je rozdíl mezi příčinou a vinou? Představte si, že děláte zkoušku jako student dějin a dostanete otázku, jaké byly příčiny I. Světové války.  Německá rozpínavost? Jedničku byste za to dostali určitě ve 40., 50. letech 20. století, dnes už ale ne. Nejspíš ani ve Francii, u nás určitě ne. Na vině není ani tak moderní omlouvání Německa. Ale to, že jste se nezamysleli nad dlouhodobým kontextem, někde jste četli o prvním výstřelu. Velmocenská rivalita, utváření národních celků? To už budeme o hodně blíže. Už teď je jisté, že ukrajinská krize jednoho dne „zvědečtí“ (nebo by měla).

Realismus a právo na sebeurčení

Lépe řečeno, už před časem zvědečtěla, ale brát dnes tzv. realistickou teorii týkající se zájmových oblastí velmocí za svou u nás již zřejmě hraničí s vážným sociálním rizikem. Důvod všimnout si souvislejšího uvažování o Ukrajině nastal nejpozději v roce 2014, řeč je samozřejmě o ruské anexi Krymu a vzniku separatistických útvarů na východě Ukrajiny. O vysvětlení se tehdy v časopise Foreign Affairs pokusil americký profesor politologie John Mearsheimer: ruskou agresi identifikoval obecně jako přímý důsledek nerozvážného rozšiřování NATO dále do východní Evropy, které sílící putinovské Rusko vnímalo jako nepřijatelný imperiální proces.
Proti této konzervativní geopolitické úvaze, z níž vyplývá – zajisté morálně sporná - legitimita kontroly velmocí nad sousedstvím, stála a dodnes stojí progresívní teorie o právu existujících států na absolutní mezinárodní sebeurčení včetně volné volby aliancí. Z té naopak logicky plyne, že žádný stát, malý ani velký, se nemá co vměšovat do dění ve svém sousedství, navzdory možnému pocitu ohrožení. Liberální teorie není spojena s žádným garantem, žádnou politologickou nebo historickou školou, jde spíš o moderní politický trend bez systematického teoretického pozadí. Není například jasné, zda právo se sebeurčovat mají jen státy demokratické a kde přesně je hranice mezi svobodnou diplomacií a vojenskými přípravami.

Historické zásluhy realismu

Na první pohled samozřejmě mnohem sympatičtěji působí liberální námět. Chceme my, aby nám Rusko schvalovalo, kam patřit a nepatřit? Může někdo po Ukrajině chtít, aby „nic nechtěla“? Může někdo nechtít být svobodný? Kdo se po takovém liberálním direktu ještě vzchopí? Ve skutečnosti se oponovat dá, ale není zájem. Kolik obětí už asi tak – dejme tomu jen ve 20. století - ušetřil vzájemný respekt velmocí? Cosi jako přirozená zdrženlivost? Kolik obětí a s jakým výsledkem naopak vyvolaly nejrůznější „dobře míněné“ invaze a pletichy? Vietnam? Jsme spíše rádi nebo neradi, že nám v roce 1968 nikdo nepomohl? Vyústily poválečné kompromisy Finů nebo Rakušanů ve formě neutrality mezi východem a západem v nějaké národní tragédie?
Nebylo dobře, že Sověti z Kuby v roce 1962 odvezli nakonec své rakety? Není dobře, že Korejci nebo Čína nedělají vojenská cvičení v Mexiku nebo na Haiti? Washingtonu by to jistě vůbec nevadilo, ale přesto jsme asi spíše rádi, že? Možná by bylo načase přesněji uvažovat o tom, co bylo a je vlastně reálným motivem tabuizace realistického přístupu vůči Ukrajině. Měl za to v EU někdo vůbec konkrétní „národní“ zodpovědnost? Není Ukrajina tragédií Evropské unie, která se nafukuje jako neřízený ideologický balón, ale nikomu nepatří a nikdo za ni neodpovídá? Buď jak buď, byla to právě nabídka tzv. asociační dohody EU a Ukrajiny (tj. politické přičlenění k Západu), která dala v Kyjevě do pohybu tragický běh událostí.

Jak Západ Rusku dívku přebrat chtěl

USA vzaly osud Ukrajiny do rukou nejpozději v průběhu revolučních ukrajinských událostí z počátku roku 2014. Z autentických audiozáznamů (zřejmě díky Rusům) dnes víme, jak zásadní byly tehdejší americké intervence: USA měly vliv na složení revoluční vlády Arsenije Jaceňuka. I to, jak marginální byl najednou vliv EU. To vše se dá číst a vidět na jedno kliknutí. Nejde ani v nejmenším o dezinformace. Co se dá připomenutím vyjádřit v roce 2023? To, že Američané a EU Ukrajince doslova sváděli a lákali na peníze. Rusko mělo být postaveno před hotovou věc: Ukrajina se bude vdávat za jiného partnera.
V tomto místě je možné doplnit realistickou teorii o specificky ruský postřeh. Zdaleka nejde jen o to, že se Ukrajina nachází před branami Ruska, žije tam velikánská ruská menšina a obě země pojí stovky let společné historie, čemuž by její strategické vazby mohly přiměřeně odpovídat. Už před 9 lety šlo přeci hlavně o to, čeho je konkrétně Rusko v případě subjektivního pocitu ohrožení schopno. A naopak, čeho je schopno jako stát se stále živoucí imperiální ambicí, vycítí-li příležitost oba motivy skloubit.

Ukrajina západní kolonií

Jak to, že tezi o ruském imperialismu jako základním dogmatu dnes slýcháme z úst expertů několikrát denně, zatímco tenkrát – dokonce ani po anexi Krymu - o jeho nebezpečnosti zřejmě netušili? Stejné je to s dnešní top hypotézou liberálů, že Rusko by na Ukrajinu zaútočilo i bez západního „pochodu na východ“. Proto bylo moudré se do ukrajinských záležitostí vměšovat a dané riziko prohlubovat? Dnes je už jedno a Ukrajině nepomůže, zda USA Krym a další události braly jako možný scénář, nebo nikoli. Přec červenou čáru přešly jakoby se nechumelilo. Rozlité mléko však ani zdaleka nekončí úvahami o tom, kdy a za jakých okolností se podaří Ukrajině a Rusku ukončit násilí.
Naopak, hlavní příběh ještě ani nezačal. USA a v menší míře další spojenci nenechali Ukrajinu padnout, což můžeme brát jako výraz určité reflexe způsobených škod, ovšem za cenu převzetí absolutní odpovědnosti a příležitosti. Že bojují Ukrajinci, je další falešný obraz, kterému podléháme. To, že mají co jíst a čím střílet, je vůle cizích zemí.  Až válka skončí, bude Ukrajina jako celek v zástavě. Nebude  tedy příliš svobodná určitě ani v EU nebo v NATO. Právě nevratný geopolitický průlom do pravoslavného světa je hlavní důsledek chyb západních diplomatů. Pokud by podpora Ukrajiny ustala, Rusové příležitost využijí. Teď jako za 10, 20 let.

Náš zájem není amorální

Historicky doložitelný podíl odpovědnosti EU a USA na vzniku konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem je klasickou lekcí souboru a souhry příčin různých aktérů. Nikoli projevem krize Ruska. Rusko do února 2022 představovalo ekonomicky i politicky vše možné, jen ne zemi v krizi. Z lekce neplyne, že Rusové museli rozpoutat velkou válku a vraždit civilisty. Ale stalo se, protože šlo o specificky ruský scénář, podtržený aktuální ruskou doktrínou budování alternativního mocenského pólu proti západní hegemonii ve světě. Ta také nevznikla sama. Čerpá – bohužel vcelku oprávněně – z tragických amerických dobrodružství od Kosova po pád Kábulu. Ta dnes u nás samozřejmě představují samostatné tabu, byť způsobila destrukci podobnou ukrajinské.
Ačkoli se komunikace s Ruskem zhroutila a evropské země se od něj už ekonomicky a surovinově odpoutávají, bylo by dobré, abychom u nás i jinde aktivně čelili válečné demagogii a rezignaci na kritické myšlení. Můžeme se jako země klidně stát novým americkým státem, uvolnit u nás místo milionům Ukrajinců, nebo se definitivně rozplynout v EU, ale mír na Ukrajině bude někdo muset někdy uzavřít. S Ruskem vítězným, poraženým nebo jiným. Úplné vítězství Ukrajiny (či spíše USA), její kolonizace a ponížení Ruska, tedy vítězství liberálního konceptu, je zárukou pokračující destrukce i pro nové generace. Není proto v českém zájmu. Jako jím není ani pád Kyjeva, proto ani úplná neutralita není možná. Někde mezi těmito póly hledejme řešení.

Autor je předseda spolku Za branou, absolvent historie na FF UK.