Ve skutečnosti totiž je kvalitní a důsledné uplatňování pravicových receptů pro potřebné podstatně výhodnější, než když se naplní programy stran levicových.

Levicová sociální politika zahrnuje nejrůznějšími dávkami či podporami téměř každého, bez ohledu na to, zda je skutečně potřebuje či nikoli. A pokud v Lidovém domě nenarazili na vydatné ropné ložisko, je zřejmé, že když má nárok na podporu každý (např. ve formě přídavků na děti bez ohledu na příjem rodičů, pastelkovné atp.), na potřebné mnoho nezbude. Vzhledem k tomu, že těch skutečně hodně potřebných je podstatně méně, než těch, pro které jsou sociální dávky spíše příjemným přilepšením k příjmu z nejrůznějších jiných zdrojů, z hlediska zajištění volebních hlasů tato politika celkem dobře funguje.

Pravicová sociální politika by měla být naproti tomu založena na principu potřebnosti a adresnosti. Veřejné peníze se tedy dostanou k těm, kteří je skutečně nutně potřebují: těžce zdravotně postižení, chronicky nemocní, senioři s Alzheimerovou chorobou atp. Jim musí tyto peníze zajistit kvalitní péči a důstojný život (čímž není nijak oslabena role rodiny a komunity v péči o potřebné). Stát má naprosto nezpochybnitelnou odpovědnost za správné nastavení organizace celého systému a jeho financování, ovšem společně s kraji, městy, obcemi i dalšími subjekty. To však neznamená, že stát má odpovědnost zajistit, aby každý na nějakou tu podporu dosáhl, naopak – je třeba velmi důkladně a detailně rozlišovat, kdo se bez podpory od státu nikoli vlastní vinou neobejde a pro koho je to spíše pohodlný zdroj bezpracného příjmu.