Nejdříve se našli dva zrádci, kteří na pokyn nechvalně proslulého kmotra Hrdličky odmítli respektovat závazná usnesení grémia, výkonné rady i poslaneckého klubu (pro něž ovšem sami hlasovali!) a nehlasovali proti zemanovsko-rusnokovské věrchušce, čímž pokračovali v tradici politické zrady Tlustého, Ranince a Schwippela. Následná reakce Miroslavy Němcové a Martina Kuby připomínala spíš králíčky hypnotizované kobrou z Hradu, než sebevědomé a bojovné politiky. Iniciativu zjevně převzal Miroslav Kalousek a Petr Gazdík, když oznámili svou podporu okamžitému rozpuštění Poslanecké sněmovny a následně předčasným volbám. Předseda Poslaneckého klubu ODS Marek Benda zvládl jen svolat své poslance na poradu… Už poněkolikáté tak vedení ODS rezignovalo na určování dalšího běhu událostí a jen pasivně čekalo, jak rozhodnou jiní. Tím ovšem Grémium ODS sděluje, že akceptuje roli Kalouska a jeho TOP09 jako lídra české pravice. Fakticky tak zpochybňuje vlastní smysl existence a trpně čeká na ránu z minulosti, kterou ODS dost možná voliči v předčasných volbách uštědří.

To by byla ale velmi špatná zpráva pro Českou republiku, která, jak jsem pevně přesvědčen, silnou, odvážnou a seriózní pravicovou stranu nutně potřebuje (i kdyby na několik let jen v opozici). Současná TOP09 takovou stranou ovšem zjevně není a nezdá se, že by se jí stát mohla či chtěla. Aby tuto roli, kterou hrála posledních 22 let tu s větším, tu s menším úspěchem ODS, mohla hrát i nadále, je nezbytně nutné, abychom se (tento text píši jako řadový člen ODS, který je stále přesvědčený, že „to má smysl“) vzpamatovali, převzali iniciativu a začali konečně dělat něco pro to, abychom získali zpět alespoň část voličů, o něž jsme za posledních 7 let z velké části vlastní vinou
 přišli.

Prvním nutným krokem je personální důvěryhodnost. I přes halasné obviňování z bolševického přístupu je zcela nezbytné dát jasně najevo, že nebudeme tolerovat členy, kteří z čistě sobeckých pohnutek cíleně a úmyslně škodí jak České republice, tak i ODS. Spolu s poslanci, kteří dnes fakticky podpořili Rusnokovu vládu, musí odejít i jejich vodiči, v čele s Tomášem Hrdličkou, pro něhož ostatně poslanec Florian dříve pracoval jako řidič. Stejně tak se nesmíme zdráhat ukázat dveře pochybným existencím, jako je třeba Ondřej Palounek. Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že tito lidé nejsou žádnými soukromými podnikateli, jak se sami titulují. Jde o pravý opak podnikatelů – pilířů společnosti i našeho elektorátu. Jsou to pijavice přisáté na veřejné rozpočty, které jsou překážkou pro realizaci našeho programu i znovuzískání voličské důvěry.

S personální důvěryhodností souvisí i prezentace nových tváří. Nevolám po tahání králíků z klobouku (zrovna Floriánův případ je dosti varovný), ale po tom, aby dostaly příležitost ODS ideově blízké, výrazné osobnosti nadané nezpochybnitelnou osobní integritou, typu exministra školství Petra Fialy. Ukřivděné volání po tom, aby si to takoví lidé odpracovali „od píky“ – místního sdružení, jen maskuje přesvědčení některých našich členů, že oni si to místo na kandidátce takříkajíc vyseděli za roky svého členství a drobného intrikaření. Voliči se ovšem nerozhodují podle toho, kolik let je kandidát členem, kolik dohod mezi oblastmi uzavřel a kolik nudných sněmů absolvoval. Chtějí osobnosti, kterým mohou důvěřovat, jak co se týče kompetence, tak i integrity.

Druhým nutným krokem je urgentní programová revize. Za 7 (více méně) let ve vládě jsme do značné míry opustili programovou diskusi jako samozřejmou součást vnitřního života politické strany (příznakem čehož je i konec otevřených ideových konferencí). Pozornost byla vždy upřena jen na nejbližší zákon, který je třeba ve Sněmovně prosadit. S tím ale do voleb jít nemůžeme. Pouze negativní rétorika nám také nevystačí (ostatně v ní je nejspíš TOP09 mnohem lepší). Je třeba najít několik jasných, srozumitelných a ambiciozních volebních témat, která dají jasně najevo, že se nebojíme hledět do budoucnosti. V horizontu říjnových voleb už jistě nestihneme přijít s propracovaným megatématem ve stylu Julínkovy reformy zdravotnictví anebo Tlustého daňového kolečka se zaručeným příjmem nahrazujícím veškeré sociální dávky i daňové slevy. Ale doopravdy neumíme přijít na nějakou daň, která by si zasloužila zrušit? Úřad, co by se dal rozprášit? Kompetence decentralizovat? Něco velkého zprivatizovat?

Třetím krokem, který je sice na pohled povrchní, ale bez něj zůstanou dva předchozí jen namáhavým plácnutím do vody, je radikální změna komunikace. Potřebujeme přesně vědět, kdo jsou naši současní voliči, o které skupiny voličů jsme přišli, na čem těmto voličům záleží a na základě toho i jak je získáme zpět. Musíme komunikovat jasně, srozumitelně a sebevědomě.Nesmíme se bát útočit na prezidenta uchvacujícího moc i vládu v demisi, která se chová, jako banda opilců na dobitém území. Ale s každou kritikou se musí pojit pozitivní zpráva – máme vizi, víme, jak se k ní propracovat a máme důvěryhodné a schopné kandidáty, kteří jsou schopni vést naši zemi k lepšímu.