Po Evropě i u nás jsou občas slyšet nápady volající po zavedení základního (nebo též nepodmíněného či garantovaného) příjmu, čímž se myslí konstantní peněžní částka, pravidelně vyplácená každému občanovi, bez ohledu na cokoliv dalšího. Na druhé straně se zvažuje, že by tak zároveň mohly být zrušeny některé, případně všechny sociální dávky, nebo dokonce důchody. Dávky by tak zanikly včetně předpisů, úředních míst, zatěžování žadatelů studováním předpisů a chozením na úřad. Zároveň by ovšem zmizely možnosti žadatelů podvádět nebo vykonávat nátlak, úřady by už naopak nemohly dělat obstrukce. Od nápadů se přešlo k předvolebním slibům, které tento měsíc splnila italská vláda v určité okleštěné podobě, což bylo i u nás bohatě faktograficky medializováno. Už samy italské sliby přiměly Zbyňka Hutara, aby na stránkách Parlamentních listů prosazoval omezení základního příjmu pouze na matky mj. s odůvodněním, že muži jsou trubci a zlenivěli by (viz https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zbynek-Hutar-Hnuti-peti-hvezd-chce-zakladni-prijem-pro-vsechny-Mel-by-ale-slouzit-pouze-matkam-527293 ), mě pak širšímu zamyšlení ve smyslu nejobsáhleji pojaté formy základního příjmu, kde především hledám odpověď na klasickou otázku „Cui bono?“, tedy komu vlastně by vše bylo ku prospěchu.

…aby si lidé plnili sny, v nichž jim překáží život zaplněný prací

Nebudu fantazírovat, jak zařídit příjem lidí v budoucnu, až jednou budou téměř všechnu práci vykonávat roboti. Tahle situace Čechy netrápí a ještě dlouho trápit nebude. Dokladem budiž „hlad“ firem po zaměstnancích, včetně tlaku na obsazení málo kvalifikovaných míst, jako jsou například skladníci a pokladní v samoobsluhách. Potom je otázkou, čemu by základní příjem měl sloužit. Snížení výdajů veřejných rozpočtů? Měl by snad zajistit, aby měl každý na lacinou ubytovnu, základní jídlo a oblečení z charity? Aby se občané méně báli propuštění z práce a projevovali víc odvahy ve svých názorech? Či aby si lidé plnili sny, v nichž jim překáží život zaplněný prací? Výše základního příjmu by se odvíjela od stanovení příslušného účelu. Mezi země, které svůj rozpočet dokážou naplnit vývozem surovin nebo pronájmem území, Česko nepatří. Proto všechny peníze, co rozdá, musí předtím vybrat na daních, na něž nevyhnutelně někdo musí vydělat.

Náklady na provoz Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) a jeho úřadů vyplácejících dávky (včetně platů a pojištění úředníků) byly za rok 2017 zhruba 18,5 miliardy Kč ročně. Vycházel jsem ze státního rozpočtu a kapitoly MPSV, viz: http://monitor.statnipokladna.cz/2017/statni-rozpocet/kapitola/313 ). Například úřad práce ovšem nevyplácí jen dávky, ale zabývá se také zprostředkováním zaměstnání a rekvalifikací. Úspora za úřady se tedy dá očekávat ještě o něco nižší. Při současném počtu obyvatel Česka, který „lehce“ převyšuje deset milionů občanů, by základní příjem pro všechny ve výši současného životního minima 3410 Kč měsíčně vyžadoval ročně z veřejných rozpočtů výdaj přes 410 miliard Kč. Pro porovnání: v roce 2017 činily starobní, invalidní a všechny ostatní důchody dohromady 404 miliard Kč, všechny ostatní dávky dohromady jsou vyčíslitelné na 108 miliard Kč. 584 miliard Kč, tedy necelá polovina státního rozpočtu, byly celkové výdaje na sociální věci a politiku zaměstnanosti.

Že je něco jednodušší, ještě neznamená, že je to hospodárnější

Jak jde vyjít s 3410 Kč měsíčně, si představím těžko. Kdyby veškeré peníze na sociální zabezpečení a zaměstnanost padly na základní příjem, činil by cca 5780 Kč. Z uvedené částky je asi možné žít lépe než bezdomovec a byl by tak dosažen nejnižší smysluplný účel základního příjmu. Stalo by se tak čistě teoreticky za cenu ožebračení důchodců. Starobní důchody nejsou velká sláva, přesto jsou typicky mnohem vyšší. Málo bohatí lidé by v takovém hypotetickém modelu neměli peníze, aby doma pečovali o své nemohoucí blízké. Invalidé by zaplnili už tak plné léčebny a nemocnice, protože jinou možnost by měli jen zemřít. Pro jak velkou část lidí by jistota 5780 Kč znamenala, že by se přestali bát vyhození z práce a objevili v sobě odvahu, nebo jim dokonce umožnila plnit si své sny, nevím. Jsem však přesvědčen o tom, že by stačila mnohým „smažkám“ a „huličům,“ bydlícím po squatech a u rodičů.

Zjednodušení systému sociálních dávek by bylo ohromné, ale úspora ve veřejných rozpočtech žádná, či ještě menší. Že je něco jednodušší, ještě neznamená, že je to hospodárnější. Odlehčeným příkladem může být vývoj spalovacích motorů. Stávající systém sociálních dávek může fungovat ze současné výše vybraných daní a pojistného jen proto, že z něj nečerpají všichni a pořád. Miliardy, jež spotřebuje na vlastní provoz a nedojdou tak jako dávky a služby klientům, jsou nízké jednotky procent. To na charitu není tak špatné a sociální stát je s trochou nadsázky všeoborová celoplošná povinná charita.