1. Velký přínos pro sovětskou ekonomiku představovalo očekávané snížení závislosti satelitů na poskytování pomoci z SSSR. Postupným přechodem zahraničního obchodu RVHP na bázi světových cen se totiž všechny socialistické země u Sovětského svazu rychle zadlužovaly a nebyly do budoucna ani schopny svými zastaralými exporty hradit dovozy sovětské ropy, plynu a dalších nezbytných surovin.
2. Změna sovětské orientace na lukrativnější obchodní výměnu sovětských surovin za kvalitnější západní produkci zajišťovala nejen jejich okamžitou úhradu od solventních partnerů, ale také dodávky modernějších výrobků.
3. Postupné uvolňování vazeb východní Evropy na SSSR – nejen ekonomických, ale též vojenských a politických, povede k získání jejich nezávislosti a svobody.
4. Západ zajisté tento posun ocení, dojde k normalizaci jeho vztahů se SSSR a k uvolnění přístupu k nezbytně nutným úvěrům a překonání dosavadního embarga na dovozy vyspělých technologií do SSSR. V neposlední řadě se zníží zátěž vysoké militarizace sovětské ekonomiky.

V tomto směru započala realizace Sověty vyvolaného a jimi důsledně řízeného procesu cílených změn ve východní Evropě nejdříve v Polsku.

Organizace kulatých stolů vyvrcholila v červnových volbách a posléze vznikem první nekomunistické vlády ve východní Evropě; v létě rychle navázalo výrazně proreformní Maďarsko, které vždy postupovalo po předchozí dohodě v rámci ze Sověty vyjednaných pružných mantinelů. Vlády obou zemí byly perestrojce nakloněny nejvíce, již dříve zde existovaly příznivé podmínky pro event. experimenty a navíc tlak opozice byl v nich nejcitelnější.

Honeckerův konzervativní režim v NDR perestrojce fakticky oponoval, proto musely být změny iniciovány pod tlakem Sovětů.

Nové, omlazené bulharské vedení rychle pochopilo vítr změn a po 35 letech vyměnilo T. Živkova, který vždy ochotně a iniciativně souhlasil s každým sovětským návrhem, a to ještě dříve, než byl vyřčen.

V ČSSR se uskutečňovalo nastartování procesu změn relativně obtížně, potom však náhle dostal jejich průběh rychlý spád. Zatímco v Polsku se zpočátku s prosazováním radikálních, ale nevyzkoušených kroků v neznámém terénu a s nejistými důsledky poněkud váhalo, tak v Československu - v jako poslední dosud nereformované zemi se silnou sovětskou posádkou; se po komplikovaném odstartování změn již postupovalo bez větších zábran a pochybností relativně nejrychleji. Přispěl k tomu mj. rapidně se zhoršující stav sovětské ekonomiky a blížící se datum summitu.

Německá stopa

V neúplném scénáři nedokončeného projektu zamýšlené globální perestrojky nelze přehlédnout významnou německou stopu. Po stavbě Berlínské zdi (1961) neskrýval tehdejší starosta Západního Berlína Willy Brandt hluboké zklamání nad nezájmem západních spojenců o osud německé otázky, neboť opomíjeli nenaplněné tužby Němců o znovusjednocení po válce rozděleného národa. Koncem 60. let začali vládnoucí sociální demokraté (SPD) hledat vlastní cestu k druhé straně v Moskvě. V rámci tzv. „Ost-politik“ 9.9. 1969 konspirativně oslovil důvěrník západoněmecké SPD hrabě Zedwitz von Arnim sovětského rezidenta KGB s návrhem navázat tajné přímé kontakty SPD s Moskvou; spolu s německými průmyslníky byli připraveni přispět k normalizaci vztahů se SSSR. Později se separátně přidaly (také v utajení) též pravicové strany CDU a CSU.

Autonomní západoněmecká politika přímých kontaktů s Moskvou umně balancovala na rovnováze Západ – Východ a těžila pro sebe vlastní efekty. Mj. se obávala, aby se Německo nestalo prostorem světového jaderného konfliktu, snažila se navázat na pozitivní tradice z dob Kateřiny II., Rappala apod. Nástupem Gorbačova kontakty (již oficiální) zintenzivnily.

Nejen W. Brandt, H. Wehner, E. Bahr, H. Schmidt odkazovali na blízkost programu SPD a modelu socialismu, lobovali za posílení vzájemných styků a připravovali půdu pro jejich budoucí prohloubení. Překvapivé bylo setkání s exministrem obrany F. J. Straussem (CSU), jenž tyto snahy silně podpořil. Příznivě probíhaly schůzky s pravicovou vládou H. Kohla, s H.-D. Genscherem, H. Teltschikem aj. Němci projevili pochopení a vstřícnost pro problémy sovětské ekonomiky, nabízeli velkorysou podporu potápějící se supervelmoci. Ovzduší důvěry umožnilo projednávat i choulostivou otázku potenciálního mírového sjednocení Německa výměnou za sjednání přístupu k úvěrům a zrušení diskriminačního embarga na dovoz nejmodernějších technologií.

Sověti nabízeli politické ústupky za přísliby rozsáhlých německých investic do sovětského průmyslu apod. Především neopakovatelná historická příležitost – šance znovusjednocení Německa mírovou cestou sehrála zásadní roli v ochotě Západního Německa přispět k sanaci churavé sovětské ekonomiky. Hans Tietmeyer vzpomínal, jak byli připraveni nabídnout nejen obrovské sumy peněz (údajně až 500 mld. DM), pomáhali operativně také tím, že např. německé továrny pracovaly přesčas, aby zásobily sovětské vánoční trhy (mj. i o nedělích šily podprsenky nadměrných rozměrů pro sovětské ženy apod.)

Němci byli maximálně ochotni se Sovětům odvděčit za realizaci nabízené šance, což možná Sověti chápali až příliš nadějně.

Na přelomu let 1989/90 Sověti podléhali bombastickému optimismu, který tehdy šířila světová média, a slepě spoléhali na nadějné pokračování slibně se rozvíjející spolupráce s Německem v horizontu dalších desetiletí, tak jako po předchozím dvacetiletém kultivování západoněmecko – sovětských vztahů, kdy se z nesmiřitelných nepřátel obě strany překvapivě transformovaly na úhlavní partnery v Evropě.

Podle mlhavých představ reformátorů měla sovětsko-německá kooperace dlouhodobě hrát hlavní roli v procesu renesance sovětské ekonomiky a celkového potenciálu SSSR. Pravděpodobně pod dojmem této optimistické vize souhlasilo sovětské politbyro s jednotlivými kroky perestrojky, i když některé etapy okamžitě nepřinášely pozitivní efekty. Sovětské vedení bylo zřejmě přesvědčeno o finální výhře globální perestrojky a tedy bez protestů akceptovalo např. ztráty mocenského vlivu ve východní Evropě, obětování partnerů z RVHP včetně nejvyspělejší NDR apod. Politbyro asi doufalo, že se jedná pouze o dočasné ztráty. Zřejmě očekávalo, že všechny oběti a náklady vynahradí budoucí úspěchy koncipované kooperace dvou nejsilnějších evropských států. Bez významu potom nemusí být ani možné oslabení budoucí pozice USA v Evropě.

Sjednocené Německo hrálo v představách perestrojky roli hlavního partnera, jeho aktivní účast byla nezbytnou podmínkou jejího úspěchu. Hospodářská a politická spolupráce obou států v 21. století slibovala překreslit geopolitickou mapu kontinentu.

Gorbačov registroval a umně využíval dávnou německou touhu pro své reformní vize. „Německo je ochotno v mnohém vyjít Sovětskému svazu v ústrety výměnou za naše přispění ke sjednocení Německa.“

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele