Snad nejcharakterističtější je, že nikdo z Kyjeva vlastně nepojmenoval východní část země, kterou jiní z ciziny v představách rozdělují. Pojmenovat by znamenalo uznávat subjekt. Můžeme se bavit sledováním, kdo všechno se vyhýbá pojmenovat "východní" Ukrajinu.

V případě těch, kdo za autonomii (nebo úplnou nezaležnost) těchto krajin bojují, je tomu přirozeně právě opačně. Novorozenec musí mít jméno, a pokud je to jméno již staré, má být dokladem již staršího životaschopného jedince. Sympatizanti těchto bojovníků (mezi něž jistě patří tato redakce) by si ale měli dát pozor, aby se nekompetentním přebíráním názvů nedostali do poloh, do nichž se jim nechce. Taková slova - zeměpisné nebo také politické pojmy - jsou již v tom, co jsme shora překládali. Museli jsme zvažovat. Aktivisté z východních federalistických útvarů většinou hovoří i myslí v pojmech toho útvaru, za jehož uznání musejí bojovat. Někdy ovšem potřebují souhrnně pojmenovat tento Východ nynějšího státu Ukrajina, který je dnes zónou bojů. V tom případě nejčastěji používají starého pojmenování z kateřinských časů: Novaja Rossija, Novorossija, Novorossijsci. Přejímáme-li toto pojmenování, hned jsme před skutečností, že část této někdejší kateřinské Novorossije je nezpochybňovanou částí dnešní Ruské federace.

Interpretace by mohla být dvojí, ve smyslu ukrajinského nároku na východ nebo ruského na západ tohoto rozsáhlého a během několika století velmi rozrůzněného kraje: nic takového by nikdo rozumný nepodporoval. Představa, že by se jeden z hlavních přístavů ruského loďstva Novorossijsk měl stát cílem bombardování, má velmi blízko k velké, kontinentální válce.

Neurčitost východní hranice Ukrajiny není dílem náhody. Zčásti je to reálný výsledek ruské občanské války (1917-1922). Ale vedle toho je to též plod úmyslu, a potom příklad do učebnice, jak se ovládají národy. Je to metoda netradiční a pro nezkušené neprůhledná, proto účinná. Použili ji Lenin a spol.: jako nástroj k bezpečnému ovládání nacionalistické Ukrajiny jednoduše vytvořili administrativní jednotku, do níž včlenili rozsáhlou oblast, kde nikdo o nějakém specifickém ukrajinském jazyce neměl ani ponětí, a kde nadto byla mocná a organizovaná dělnická třída. Jedno z takových opor bolševické moci, Charkov, bylo nadto vybráno za hlavní město pro celou Ukrajinu. Tak vznikl ten mnoha našim současníkům nepochopitelný jev, že (někteří) "Ukrajinci" mají mateřskou řeč ruskou: řekněme, že je to obdoba dnešních Rakušanů ve vztahu k Němcům. Také tito takzvaní "ruskojazyční Ukrajinci" mívají někdy kolektivní identifikační pocit ruský a někdy ukrajinský (podobný problém měli nebo mají Rakušané; a kolik paralel by bylo možno nalézt pro Tyrolany, či ještě detailněji Jihotyrolany? Ti ovšem nejsou momentálně předmětem velmocenského vydírání, jsou ponecháni sami sobě - a je dobře. Na Ukrajině je tomu právě naopak, proto válka. Avšak pozor: na jedné straně sice je tu nepochybný fakt amerických a evropských velmocenských aspirací, ale na druhé straně je tu i jiný činitel, místní: (někteří) takzvaní "ukrajinskojazyční Ukrajinci" jsou posedlí šílenou myšlenkou, že všechny ty původní Rusy v hranicích svého nynějšího státu anebo dokonce snad i za nimi donutí k tomu, aby si za svůj "mateřský" jazyk osvojili současnou, samozřejmě zpola uměle vytvořenou ukrajinštinu. Hůl má zkrátka dva konce, teď se obrátilo, mlátí se druhým koncem - a k tomu se rádi přidali další, zvaní i nezvaní tovaryši.

Pokud jde o Krym: jistěže dnes Ukrajinci nebudou připomínat, že dostali ten dárek teprve od Nikity Chruščova v roce 1954. Předtím neměl Krym s Ukrajinou nic společného, vůbec už ne národnost. Rusové to připomínají, zdůrazňujíce osobní libovůli tehdejšího genseka. Ve skutečnosti to byl jen další krok ve stylu dvacátých let. Dostala další populaci cítící vysloveně rusky, a k tomu navíc ještě další menšinový problém - Krymské Tatary. Pokud jde o ně, pro Moskvu možná bylo výhodné rozdělit Tatary volžské a Krymské. V každém případě Krym představoval zátěž proti možnému pokušení znacionalizovat Ukrajinu. Darování Krymu Ukrajině je snad vůbec historicky nejvýznamnější, opravdový danajský dar.

Status Krymu je zásadně otázkou obyvatel Krymu. Za demokratickou čistotu hlasování o vstupu do Ruské federace by asi nikdo nechtěl převzít ručení, ale na druhé straně nemůže nikdo popírat ani historické zájmy Ruska ani obecný zájem neměnit dále evropskou rovnováhu, když se jednou podařilo ji ustálit. Je to ovšem zase ten druhý konec hole: kdysi byl Krym nástrojem, aby nacionalisté nedokázali Ukrajinu zhomogenizovat - teď jim to oddělení Krymu (a pak potenciálně každé části Novorossije) usnadňuje (byť samozřejmě proti tomu zuřivě protestují).

(K tomu ještě poznámku na okraj: v současné ruské publicistice se někdy setkáváme s pojmem Novorusové v jiném smyslu, sodiologickém. Nazývají tak nové ruské buržuje - ve snaze vyjádřit úplně odlišný způsob života. Tak tomu bylo i v materiálech, které jsme do našeho Bulletinu převzali od kaliningradské Solidarity. Je snad zřejmé, že jde o jinou věc.)

Teprve po oddělení jednak Krymu, jednak (nepojmenovávané) Východní Ukrajiny (což jsou, ještě jednou důrazně připomeňme, dva zvláštní problémy), přicházíme k vlastní Ukrajině, k území, na němž se zrodil svébytný a zvláštní národ, kterému nelze upírat práva ani na nezávislou existenci ani na integritu - třebaže historicky bylo právě toto vlastní "tělo" nejčastěji děleno. Jde o dělení tokem řeky Dněpru na Ukrajinu levobřežní (v novověku ruskou) a Ukrajinu pravobřežní, která se k Rusku přihlásila roku 1654, po vítězství povstání Bohdana Chmelnyckého. Právě toto spojení území na levém a pravém břehu se stalo východiskem k vytvoření svébytného ukrajinského národa. Hlavním historickým mezníkem byla porážka Mongolů na Kulikově poli v roce 1380, jíž započal vzestup Moskevské Rusi.
Konečné historické vymezení jeviště, na němž vznikl moderní ukrajinský  národ, bylo dáno tzv. Druhým dělením Polska v r. 1794. Jím byla (na území dnešní Ukrajiny, stejně jako dnešního Běloruska) zlomena polská moc, která pocházela od polské Unie s Litvou. Hranice Ruska jím byla posunuta od Dněpru k Dněstru (moc Ruska zahrnula Minsk, Pinsk, Žitomir, hraniční pevností se stal Kamenec Podolskij), a na tomto území, které bylo spojeno pod ruskou mocí, se vytvořily moderní národy Bělorusů a Ukrajinců; pokud jde o Ukrajince, tedy po obou březích Dněpru, avšak na etnickém základě jen malé části území tvořícího dnešní ukrajinský stát.

Mezitím se však udála jiná důležitá mocenská změna: Halič a historická "Červená Rus" spolu s velkým městem Lvovem se při tzv. Prvním dělení Polska  roku 1772 dostala pod panství rakouských Habsburků (pozor, nikoli Uherska!). Na tomto území se již koncem 18. století a zejména po celé století 19. odehrával dramatický a občas krvavý spor dvou konkurenčních nacionalismů: na jedné straně polského, v dané oblasti vládnoucího a bohatého, na druhé straně potlačovaného a chudobného, který byl v té době označován jako "rusínský". Teprve zde se vydatně setkáme s neblaze živou historií, neboť, bohužel, právě tyto krvavé spory dnes znovu klíčí spolu s celým odporným dědictvím doby tzv. sanace v Polsku - s tím, co je zatím zakrýváno, ale projeví se. Z našeho hlediska ještě dodejme, že při 1. dělení Polska, tedy v roce 1772, se pod panství rakouských Habsburků (Vídně, nikoli Pešti!) dostala i Bukovina (s městem Černovicemi). A na tomto území (přeskočme četné historické peripetie), dnes součástí daného ukrajinského státu, již zuří spor o vliv dvou formálně nejen spojenců, ale řádných členů Evropské unie (prostřednictvím podporování na jedné straně maďarské, na druhé straně rumunské menšiny), zatímco slovanská většina populace nemá zcela jasno, zda má své místní kořeny definovat jako také-ukrajinské - anebo snad tradičně rusínské? - Stopy toho vidíme ve váhavém postoji černovického obyvatelstva k tomu, co vzešlo z majdanu (viz dále).

Z toho, co zde jen nejstručněji uvádíme, plyne mimo jiné aktuální poučení, že protiřečící si návrhy českých státníků, co má být s Ukrajinou uděláno, nemohou být brány vážně také proto, že prozrazují úplnou neznalost ohledně velikého otazníku, co je, resp. byla Západní Ukrajina jako historický pojem, různými stranami různě chápaný. Všeobecně znamená (zhruba) právě to území, které bylo mimo ruskou moc po 2. dělení Polska. Dodejme, že to byla také zhruba linie polsko-sovětské hranice v  letech 1920-1939. Jenomže to je hranice dramatického konfliktu, svádělo se o ni několik oficiálních válek. Na území, které bylo mezi dvěma světovými válkami součástí Polska, bylo jednak velké polsko-židovské město Lvov, jednak západoukrajinské Rovno, vlastní zřídlo a hnízdo hnutí Stěpana Bandery, ukrajinského nacismu. Druhou, západní variantou sovětsko-polské hranice již z roku 1919 je tzv. Curzonova linie, tj. zhruba řeky Bug a San; pravděpodobně to bylo tehdy relativně nejspravedlivější rozmezí mezi dvěma slovanskými, jednak ne dost vyhraněnými, jednak se překrývajícími jazykovými variantami. V každém případě je to právě území mezi těmito dvěma liniemi, které dostalo jméno Západní Ukrajina. Nazývali je tak jednak ukrajinsko-jazyční emigranti zejména v Německu, kteří z Berlína rozvíjeli s německou podporou program a hnutí tzv. Veliké Ukrajiny, jednak také Sověti, kteří také pod oficiálním názvem Západní Ukrajina toto území po zhroucení Polska v roce 1939 připojili k USSR. Připomeňme, že polská emigrační vláda v Londýně (od r. 1939) se nikdy nevzdala své východní hranice.

I takto nejschematičtěji načrtnutý vývoj ukazuje, že Ukrajinci museli s dějinami skutečně úporně zápasit, aby se prosadili. Nikdo, kdo se hlásí k odkazu Milana Sidora, by neměl mluvit o nějakém dělení Ukrajiny. Také nikdo nepodporoval a nebude podporovat velikášské utopie protiruské a homogenní Ukrajiny, beroucí jiným jejich osobitost a jejich svébytné kořeny. V této souvislosti je zajímavé zmínit se ještě o jednom směru, který se sice nijak neprojevil v politických dějinách, ale měl řadu stoupenců mezi významnými vědci. V jeho pohledu byli vždy osobitým kulturním celkem Východní Slované; v rámci tohoto celku, někdy chápaným jako všeobecně "ruský svět" v nejširším smyslu, se pak hovoří o Velkorusech, Bělorusech, Malorusech (což někdy je a jindy není ztotožňováno s Ukrajinci, případně Rusínech a případně i dalších specifických útvarech. Na toto pojetí pravděpodobně navazuje i hnutí "Kulikovo pole", o němž je zmínka v našich materiálech. Možná to byl další důvod k upálení oděských kolegů-bratrů.
?
Do tohoto historického rámce patří dějinný příběh bývalých československých Rusínů. Jako dějinná skutečnost vůbec nejpozoruhodnější se tu ale musí zdůraznit fakt zanedbávaný: tisíciletá a nikdy až do roku 1944 nepřekonaná hranice mezi jejich národním územím a - nikoli všeobecně "Ukrajinou", nýbrž právě že Západní Ukrajinou!! Tvořil ji vrcholný karpatský hřeben a po něm probíhající hranice uherského státu. Území jižně odtud má osobitý nejen jazyk (a to včetně již vytvořené spisovné varianty), ale zčásti i kolektivní vědomí, přičemž  zde svou roli sehrálo i shora zmíněné "všeruské" vědomí, podporované oficiálně i v letech československé správy. Podle Trianonské mírové smlouvy z r. 1919 se toto území stalo součástí ČSR, avšak s výslovně mezinárodně-právně zakotvenou autonomií. Podkarpatská Rus je od toho okamžiku subjektem mezinárodního práva, i když tato skutečnost byla "zapomenuta" v čs.-sovětské smlouvě z června 1945, podle níž byla země postoupena Sovětskému svazu. Po vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939 nezbylo Podkarpatské Rusi než učinit totéž, ale byla vzápětí zabrána horthyovským Maďarskem. Poté utíkal výkvět rusínské mládeže do SSSR, v tisícových počtech - a umírali v gulagu. Odhaduje se, že jen zhruba polovině těchto uprchlíků se podařilo dostat se do československé vojenské jednotky v SSSR. Přesto tvořili její hlavní lidskou sílu při osvobozování Kyjeva, až do léta 1944, kdy do čs. vojska přišli Volyňští Češi - na něž současná oficiální česká politika zapomíná stejně jako na každý mravní závazek vůči Rusínům. V kontrastu s tím je oficiální politika maďarská: maďarský premiér Orbán vystoupil v květnu 2014 na obranu menšinových práv ukrajinských Maďarů, jimž nabízí možnost dvojího občanství. (O tom viz dále.) Je charakteristické, že EU záležitost zametá pod stůl. Zato bez váhání následovalo jednoznačné, nediplomatické odmítnutí ze strany Polska (takže ukrajinská krize dává poslední ránu višegrádské jednotě). A co "Svatá Rus", k níž vzhlížely naděje potlačovaných malých slovanských národů, zpravidla bez vlastní politické tradice, s naivní upřímností? - Nejcharakterističtější pro brutální velkoruskou velmocenskou realitu je vystoupení proslulého V. V. Žirinovského, který "nabízí" Podkarpatsko Orbánovi jako dárek za spojenectví proti současnému ukrajinskému státu. Možná, že podobné náznaky bychom našli i v oficiální politice Ruska.

Autor je historik.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.