Kdo si také dnes připomíná, jak se konflikt Kyjeva s východními částmi Ukrajiny rozhořel a přerostl v občanskou válku? A kdo volá k odpovědnosti ty z pučistické moci, kteří ji nesou? Počáteční pokojné demonstrace na východě země, které vyjadřovaly nesouhlas s pučistickými praktikami a také s projevy z temné minulosti vyhřezlého ukrajinského nacionalismu, projevů neonacismu byly zcela legitimním vyjádřením postoje. Rozbuškou občanské války se stal krok nových vládců, kteří pětině obyvatelstva vzali jejich jazyk a z Ukrajinštiny udělali jediný státní jazyk. Nemluvě o přilévání oleje do ohně vypínáním ruskojazyčných televizních programů, detailu jen potvrzujícím intence nových vládců.

Škoda, že tenkrát od lidí z Bruselu - José Barrosa, Catherine Ashtonové nebo Štefana Füleho - nezaznělo přátelské varování. Dohoda garantovaná ministry zahraničních věcí třech států unie, tak flagrantně porušená pučisty, jakoby ani neexistovala. Nijak ani nevarovalo zrušení jazykového zákona, který dával postavení druhého jazyka tam, kde ho používalo více než deset procent lidí. Přitom práva národnostních menšin jsou agendou, kterou v Bruselu vcelku ostře sledují. Po Ukrajině je možné ale říct - jak kde. Jakoby i do evropské politiky vstoupilo známé americké rčení, že „je to sice čubčí syn, ale je náš“.

Snad tedy proto podepsala unie s Ukrajinou asociační dohodu, jíž náklady nyní jdou do miliard, zatímco exekutivě Janukovyče bylo pro zajištění přechodu na unijní vazby nabízeno necelých dvě stě milionů. Mnozí si dokonce myslí, že tato směšná částka měla Janukovyčovi zabránit v podpisu dohody a dovést Ukrajinu ke změně vlády, dosadit do jejího čela povolné loutky Západu. Vyhrocování situace konečně sloužily i apely na propuštění odsouzené Julije Tymošenkové. Zase platí – sice kradla, bude třeba krást opět a i z naší pomoci, ale je naše.

Je také až s podivem, že si nikdo nevšímal vzrůstajících projevů neonacismu a mnoho západních politiků si v Kyjevě v poklidu podávalo ruku s lidmi jako Oleh Tjahnybok, vůdce neonacistické strany Svoboda, jíž vlajky postupně na Majdanu vystřídaly unijní modré s hvězdami. Jen německý politik a bývalý člen Evropské komise, komisař pro rozšíření EU Günter Verheugen postřehl pravý stav věcí, když prohlásil: „Poprvé v tomto století skuteční fašisté z masa a kostí sedí ve vládě“. Kdyby alespoň jemu naslouchala Angela Merkelová, možná se věci mohly vyvíjet jinak.

Místo toho je tady dnes seznam tisíců mrtvých, zničený Donbas, sestřelené civilní letadlo malajských aerolinek, více než čtyři desítky povražděných v Oděse, masové hroby na místech opuštěných bataliony s příslušníky fotografujícími se pod vlajkami s hákovým křížem.

Jednání v Minsku a přijetí nových protokolů dává jistou naději na ukončení konfliktu. Je to ovšem jen naděje, která se může velmi rychle rozplynout . Bohužel, signály k takovým obavám se objevují jen desítky hodin po jejich podepsání. Kyjevské handrkování o stažení těžké techniky je jedním z nich, byť vyjádření, že my začneme, ale prví začněte vy, je jako z Našich furiantů. Horší je, že kyjevská vláda již zřejmě nemá žádnou kontrolu nad bataliony Pravého sektoru. Führer těchto neonacistů Dmytro Jaroš již prohlásil, že minské protokoly neuznává a jeho bandy budou bojovat i nadále. V posledních dnech k nim údajně dokonce dezertovali i vojáci a některé jednotky z pravidelné ukrajinské armády. Zřejmě nadále chtějí bojovat za führera a Ukrajinu bez „moskalů“.

Možná již dnes je někde připraveno komuniké, které obviní představitele Doněcké a Luhanské lidové republiky z porušení dojednaného. K zodpovědnosti bude voláno Rusko a jmenovitě prezident Putin. Vzhledem k tomu, jak to bylo nejen před rokem s dohodou uzavřenou před kyjevským pučem, jsou ale právě kyjevští tím méně důvěryhodným. Navzdory tomu, co se nám bude snažit tvrdit třeba Česká televize. S ní se to ostatně má jako s těmi kyjevskými. Zkušenosti dělají své.

Publikováno se souhlasem vydavatele