Pravicovost této vlády byla lidem servírována jako nejvyšší hodnota, kterou se ani nesluší nijak zpochybňovat. Političtí komentátoři, kteří nad jejím vznikem přímo nejásali orgiastickým nadšením, by se dali spočítat na prstech jedné ruky.  

Jakmile se okolo současné vlády začaly množit skandály, neokonzervativní komentátoři je zpočátku bagatelizovali. Později, když už společnost začínala být chvílemi zděšena a chvílemi jen dávala průchod osvědčenému černému humoru, novináři vládu dlouho omlouvali. Neumí prý vysvětlit občanům své úmysly, slabší koaliční partneři ji okopávají kotníky, aby se takzvaně zviditelnili. Nepřestávali ale zdůrazňovat, že tato vláda má své historické poslání, které spočívá v uskutečnění údajně nezbytných reforem, které zase spočívají v údajně nezbytných škrtech. Ačkoli někteří komentátoři připouštěli určitou nekompetentnost některých politiků především ze strany Věci veřejné, odbornost a osobní integrita klíčových figur této vlády, tedy vedle premiéra Nečase i předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga a ministra financí Kalouska, byly mimo jakékoli pochyby.  

Když postupně – opět ponejvíce zásluhou Věcí veřejných – různé odposlechové a úplatkářské aféry značně snížily práh toho, co bylo pokládáno v nejvyšší politice za možné, a ve sdělovacích prostředcích defilovaly dříve nepředstavitelné trapnosti, většina pravicových komentátorů připustila, že tato vláda v sobě skrývá řadu problémů, ale je to pořád nejméně špatné řešení. Ještě před zhruba dvěma týdny uveřejnily jedny noviny, které se pokládají za seriózní, na první straně velkou anketu uskutečněnou mezi kapitány našeho průmyslu. Všichni tvrdili, že tato vláda vypadá někdy hrozně, ale že jakákoli jiná, včetně té, která by vzešla z předčasných voleb, by byla ještě horší.  

Stačila ovšem poslední vládní krize, kdy ministři Věcí veřejných chtěli nejdříve podat demisi, což pak skončila všeobecnou dohodou na dalších škrtech, zvýšení daní a všeobecném zdražení a dříve nadšení pravicoví komentátoři se zcela zhroutili. Hlavních analytik dotyčného seriózního listu uveřejnil komentář, ve kterém dal plně průchod své frustraci z – jak to nazval – promarněného očekávání, které v něm tato pravicová vláda po volbách vzbuzovala. A další guru neokonzervativních komentátorů lká v jednom pravicovém magazínu nad všeobecnou ztrátou naděje. Podobně, náhle nebývale radikálně, se vyslovuje většina bývalých obhájců současné vlády.  

Naskýtá se otázka, co se – samozřejmě kromě další dávky obvyklé trapnosti – odehrálo, že to naše pravicové novináře tak deklasovalo? Bylo to zvýšení daní, které pravicoví novináři pokládají za základní zradu pravicové ideologie? Byl to další pokles popularity vlády, daný kromě jiného i nechutnými nadávkami, kterými se členové vládních stran navzájem častují? Je to růst všeobecné nespokojenosti a možná mobilizace občanské společnosti?  

Podle náhle nebývale častého výskytu slov jako je „naděje“, „očekávání“, „promarněná šance“, „blbá nálada“ nejde o výsledky žádné racionální úvahy. Jde pouze o osobní frustraci aktivistických novinářů, kteří si s touto vládou spojili svá očekávání. A tak jak dříve nekriticky přehlíželi problémy zakódované přímo do vzniku této vlády, tak se nyní od tolik hýčkaného dítěte se zklamáním odtahují. Není překvapením, že se mezi pravicovými ideology objevuje radikální volání po tom, že se „něco už musí stát“. Jeden z nich například navrhuje změnu celého systému, včetně zásadního přepsání naší ústavy. Je samozřejmě v logice jejich uvažování, že značnou část viny svádějí na Evropskou unii, problémy jiných zemí a údajně přebujelý sociální stát.  

Zapomínají ovšem, že tak sami přispívají k obecné frustraci. Všechny tyto rozhořčené výlevy jen potvrzují hlavní nemoc české žurnalistiky, kterou je aktivismus a nedostatek kritického odstupu. Poklud by dříve místo euforie z „naděje“ a „očekávání“ projevili více skepse a skutečně analytického uvažování, nebylo by jejich současné zklamání zdaleka tak hluboké a okázalé. Nezapomeňme, že komentátoři jsou placeni za racionální vhled do politických, ekonomických a společenských problémů. Co si mají pak myslet jejich čtenáři, kteří jim musí důvěřovat, už jen proto, že sami nemají ani čas ani možnosti podrobně zkoumat stavu věci?

Publikováno se souhlasem vydavatele.