Všichni se asi shodneme na tom, že ze všech ministrů by měl mít k právu a jeho dodržování nejblíže ministr spravedlnosti. I když název ministerstva je trochu zavádějící, protože naše justice nespatřuje svůj úkol ve hledání spravedlnosti, jako je tomu třeba v anglosaských zemích. U nás soudce maximálně hledá výklad zákona a příliš se nezabývá tím, jestli je to spravedlivé či nikoli. Přesto – nebo spíše právě proto – by měl především ministr spravedlnosti ctít zákon.  

Nedávno byl jmenován nový ministr spravedlnosti. Jeho jmenování provázely pochybnosti ohledně důvodů odvolání jeho předchůdce, které premiér nedokázal věrohodně vysvětlit. Nicméně většina zainteresovaných uznávala, že jde o zkušeného právníka, který pracoval několik let jako advokát. Vzhledem k atmosféře nedůvěry, v jaké se jeho bleskové ustanovení do funkce odehrávalo, by se dalo očekávat, že ministr bude vystupovat korektně a dá si pozor, aby vypadal jako skutečný garant práva v tomto státě.  

Kupodivu nový ministr zvolil pravděpodobně léčbu šokem a předvedl naprosto opačnou taktiku. Jeho hned první krok, který v úřadě provedl, byl mimo vší pochybnost zcela za hranou zákona. Stalo se to poté, co začal taktizovat ohledně přijetí návrhu nejvyššího státního zástupce Zemana a jmenování vrchního státního zástupce v Praze. Místo aby se řídil literou zákona a jmenoval navrženou státní zástupkyni Bradáčovou nebo návrh odmítl – samozřejmě s patřičným odůvodněním – vymýšlí postup, který zákon evidentně obchází. Jeho zdůvodnění, že šlo o debatu dvou právníků, je alarmující, protože pokud bychom to měli brát vážně, tak šlo o debatu dvou právníků, v níž se jeden právník – shodou okolností člen vlády – snažil přimět druhého právníka k protizákonnému kroku.  

Taktika ministra Blažka je zřejmá. Snaží se rozmělnit situaci, a navléct celý problém tak, aby na jeho konci nebylo jmenování Bradáčové vrchní státní zástupkyní, ale aby za to pan ministr jaksi nemohl. Zda je to projev známé českomoravské vykutálenosti nebo projev zbabělství, nechám na úvaze posluchačů.  

Je otázkou, proč si nově jmenovaný ministr tak rychle poškozuje renomé. Nemusí jít samozřejmě o politické důvody, byť je to spíše nepravděpodobné. Jedním důvodem může být tedy obyčejná lidská ješitnost, kdy chce ukázat, kdo je tady pánem, a vzepřít se v médiích většinově konstatovanému názoru, že by Bradáčovou jmenovat měl.  

Mnohem pravděpodobnější je ale verze, že skutečně plní zadání premiéra a většiny ODS, kteří si jmenování Bradáčové nepřejí. To by byl velice trapný začátek jeho vládního angažmá.  

Potvrzovalo by to i skutečnost, že premiér skutečně nemluvil pravdu, když oznamoval důvody odvolání předchozího ministra spravedlnosti. To by pochopitelně nesvědčilo o politické kultuře, protože premiér by neměl lhát – anebo by aspoň měl být natolik chytrý, aby lhal tak, aby u toho nebyl hned přistižen.  

Ingerence ministra do procesu, který je podle zákona v rukou nejvyššího státního zástupce, také ukazuje, jak si naši vládní činitelé představují depolitizaci orgánů činných v trestním řízení, kterou se teď tolik ohánějí.  

Nejhorší je ale svědectví, které ministr spravedlnosti podává o tom, jak to u nás s právem a jeho vymáháním vypadá. Pokud je i pro ministra spravedlnosti zákon jen kusem papíru, který se dá vždy nějak obejít, co potom chtít od ostatních občanů.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele.