Pamatuji si, že to bylo v pondělí 10. března 2003 v osm hodin večer. Zapnuli jsme France TV 1. Po presidentské znělce hlasatel oznámil, že uslyšíme projev presidenta francouzské republiky. Objevil se záběr na L‘ Elysée a po něm zaplnil obrazovku Chirac. Vážný až strnulý, chvíli hleděl beze slova do kamery. Nejen celá Francie a Švýcarsko, ale všichni Evropané, kteří si uvědomovali, že postoj Francie může rozhodnout o válce a míru, a s napětím čekali, co řekne.

„Irák dnes nepředstavuje žádnou bezprostřední hrozbu,“ prohlásil. „Francie volá k odpovědnosti každého, aby byla respektováno mezinárodní právo…“

Poté Chirac oznámil, že Francie bude vetovat v Radě bezpečnosti každou resoluci, jejímž cílem by bylo legalizovat válku proti Iráku. Jestliže americký president George W. Bush a jeho spojenci v čele s britským premiérem Tonym Blairem chtějí zničit režim Saddáma Husseina , budou to muset udělat nezákonně, bez souhlasu OSN, a nést za svůj čin plnou odpovědnost.

Bylo to NE, které otřáslo západním světem. NE, které pro mnohé z nás se zdálo být světélkem na konci tunelu. Během následujících osmi dní se L‘ Elysée stalo hlavním štábem tábora míru, v němž byli rovněž německý kancléř Gerhart Schröder a ruský president Vladimír Putin. Osmnáctého března Chirac znovu varoval Bushe a Blaira: „Válka je vždy poslední východisko. Je to vždy důkaz selhání. Je to nejhorší ze všech řešení, protože přináší smrt a bídu.“ Na druhý den Američané napadli Irák.

Jacques Chiraca jeho spoluobčané střídavě milovali a nenáviděli po celou jeho dlouhou politickou kariéru—od gaullistického poslance přes primátora Paříže až do konce dvou sedmiletých mandátů v L‘ Elysée. Němci mu nemohli zapomenout, že obnovil atomové zkoušky, které umožnily Francii, aby přezbrojila jaderný arsenál. Byl ale na stejné vlnové délce s Helmute Kohlem. Když se Angela Merklová stala kancléřkou blahopřál jí po francouzském způsobu úklonou a poněkud přehnaným políbením ruku. Ta momentka obletěla celý svět. Stejně jako snímek z návštěvy Jerusalema, kde ho obklopily zástupy místních Arabů, ti nejbližší ho chtěli obejmout. Izraelskému ochránci se to nelíbilo a pokoušel se je odehnat. „Co děláte!“ křičel Chirac, „nechte je ať dělají, co chtějí! Chcete, abych nasedl do letadla a vrátil se domů? Nechte je být!“ Se všemi tehdejšími arabskými mocnáři si tykal. Měl rozpory s Brity. Jednou při jednání o společné evropské politice nad britskou delegací mávl rukou a vzdychl: „Co můžete chtít od lidí, kteří mají tak hroznou kuchyni.“ Železnou dámu Thatherovou obdivoval: „Nikdy jsem neviděl někoho jiného, kdo byl tak bohorovně přesvědčen, že má vždy a ve všem pravdu jako tahle žena.“ Mezi přáteli ji nazýval megerou. Dobře si rozuměl s Billem Clintonem. Společně připravovali návrat Francie do NATO, z něhož ji vyvedl de Gaulle v roce 1966. Ale uskutečnil jej až Chiracův nástupce Nicolas Sarcozy.

Všechny tyto rozmíšky a neshody, domácí i zahraniční jako by odvál vítr, když šlo o vojnu a mír. V těch krizových dnech v březnu 2003 jeho oblíbenost a úcta nesmírně vzrostla nejen ve Francii a v Evropě, ale zejména na „arabské ulici“ Středního východu.

Po jeho odchodu si ve zpětném pohledu uvědomujeme, jak byl Chirac jasnozřivý. Správně předvídal, že Bushova válka sice přivodí pád Saddáma, ale destabilizuje celý Střední východ a vzbudí dřímající démony v muslimském světě. Dějinný vývoj mu dává za pravdu.

Byl antiamerikanismus osou Chirakovy zahraniční politiky? On sám něco takového naznačil během přátelské sedánky s vůdcem sociálních demokratů Lionelem Jospinem.

„Víte, můj základní princip zahraniční politiky je prostý,“ řekl. „Sleduji, co dělají Američané a udělám pravý opak. Tudíž jsem si jist, že vždycky konám správně.“

Až skončí dny národního smutku, Jacques Chirac bude uložen k věčnému spánku na hřbitově Montparnasse v Paříží. Přesné datum státního pohřbu není ještě určeno.

Autor: Jan Vítek