Svět, kde lidé třetího světa žijí na naší úrovni, je nejen udržitelný, ale jeho udržitelnost by byla ještě robustnější než současná. Ti, kdo se takového světa obávají, vůbec nepočítají s tím, že k dosažení naší životní úrovně je nezbytné se v co nejširším měřítku účastnit obchodní směny. Pokud budou lidé v chudých zemích bohatnout, nejenže budou přijímat všechny naše technologie včetně těch, kterými chráníme své životní prostředí, ale postupně budou čím dál více přispívat k jejich dalšímu rozvoji. Jak v duchu Adama Smithe poznamenává Matt Ridley ve své knize Racionální optimista, intelektuální potenciál chudých lidí dnes zůstává nevyužit, protože definičním znakem chudoby je vysoká míra samozásobitelství, a tedy nízká účast na trhu zboží a myšlenek. Chudoba lidi vyčerpává činnostmi, které za nás dělají stroje, nedostatek lékařské péče je ničí snadno léčitelnými nemocemi. Jelikož jediným zdrojem bohatství je lidská mysl, a protože platí, že tento zdroj je tím vydatnější, čím více lidí si může myšlenky vyměňovat, je chudoba jiných lidí ztrátou i pro nás.

Vezměme si Jižní Koreu. Před 70 lety šlo o zaostalou zemi závislou na zahraniční pomoci s poměrně velkým populačním růstem a v důsledku japonské okupace a korejské války zcela odlesněnou. Dnes tuto inovacemi proslulou zemi les pokrývá ze 64 % a o zkušenosti se zalesňováním se dělí s Čínou a Mongolskem. Podle environmentálních představ bychom na tom měli být vinou bohatých Korejců hůře.

Pro environmentalisty je zvláštním případem Afrika – symbol přelidnění a chudoby. Přitom v Africe je lidí poměrně málo – v průměru 44 na km2 a pokud nezapočítáme Saharu a Kalahari, pak asi 60. V Holandsku jich je 488, u nás 134. Problémem většiny afrických zemí není přelidnění, ale nadměrné regulace a rozvojová pomoc, která každý náznak spontánního rozvoje spolehlivě udusí. Navíc žádná populační exploze se dnes už nekoná ani v Africe, i když medián věku je tam pouhých 19,4 roku (u nás 41,4 roku).  Stejně jako v Koreji je řešením afrických problémů industrializace, a té se při vyšší hustotě obyvatel dosáhne snadněji. Bohatnoucí Afričané by samozřejmě jako všichni lidé měli stále méně dětí a jejich nároky na půdu by se díky moderním technologiím snížily. Většina afrických vlád se překvapivě brání využívání geneticky modifikovaných rostlin, nicméně letos se k několika rozumným zemím přidala se svými 200 miliony lidí Nigérie a povolila upravenou bavlnu a Vignu čínskou (fazole), jejichž pěstování je mnohem méně náročné na používání insekticidů, a je tedy jednak výnosnější, jednak šetrnější k životnímu prostředí. Nigérie se navíc v červenci připojila k Africké kontinentální dohodě o volném obchodu. To všechno jsou kroky, které k žádné neudržitelnosti nesměřují.

Environmentalisté nám ovšem namítnou, že hlavní hrozbu pro planetu představuje uhlíková stopa a z ní vyplývající změny klimatu. Všimněme si, že dnes již nikoli „oteplování“, ale „změny“ – katastrofisté se poučili z neúspěchu všech svých předpovědí o vyčerpání surovin, zničení zemědělské půdy a o pandemiích nemocí a volí hrozby a formulace čím dál vágnější. Je pravda, že únik z chudoby bez fosilních paliv není možný, stejně jako není možné bez fosilních paliv vysokou životní úroveň udržet.  Podstatné ovšem je, že důkazy o škodlivosti spalování fosilních paliv neexistují. Změny klimatu, mnohdy razantnější než dnes, probíhaly vždy, v dobách bez lidí i v dobách, kdy lidé fosilní paliva neznali. Velkou autoritou pro zastánce uhlíkové stopy je Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC), nicméně ohledně věrohodnosti jeho zpráv stačí nepřehlédnout slovo „mezivládní“ v názvu této instituce a vědět, že „složení autorského týmu má odrážet řadu vědeckých, technických a socioekonomických pohledů a východisek“ a že „IPCC rovněž usiluje o rovnováhu mezi muži a ženami…“ Je to politická instituce s vědeckou kamufláží. Žádné důkazy o škodlivém vlivu člověka na klima nepředkládá, protože politické instituce vědecké důkazy z podstaty předkládat nemohou, nabízí pouze jakýsi konsenzus týkající se značně širokých odhadů vývoje systému, který je ovlivňován řadou na lidstvu zcela nezávislých proměnných. Brojit proti osvobozování z chudoby jen proto, že se pár genderově vyvážených, vládami vybraných lidí se správnými socioekonomickými názory bojí zrovna oxidu uhličitého, je zcela nepřijatelné.

Adam Smith v Bohatství národů píše, že „Národ může přece zbohatnout ze zahraničního obchodu nejspíše tehdy, má-li za sousedy národy vesměs bohaté, přičinlivé a obchodní.“ Od té doby se změnilo jen to, že za sousedy máme lidi z celého světa. Adam Smith svou knihu sepsal jako polemiku s tehdy převládajícím merkantilismem, nicméně jeho věta platí i dnes. Bohatství lidí z třetího světa pro nás není hrozbou, ale příležitostí.

Jan Žamboch

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.