Při cestě na letošní dovolenou do východních Čech jsem se zastavil v Havlíčkově Borové, rodné to obci jednoho z nejlepších českých novinářů všech dob Karla Havlíčka Borovského a také shlédl malou expozici v jeho rodném domě. Na něm se mně líbí, že se nebál jít proti proudu, i když to pro něj mělo těžké důsledky.

V roce Havlíček 1844 odcestoval do Ruska, kde rok působil v Moskvě jako vychovatel v rodině univerzitního profesora. Odjel tam coby přesvědčený slavjanofil, ovšem tehdejší poměry v carském Rusku jej šokovaly, k této zemi se stal ostře kritický. Své zážitky pak po návratu sepsal ve výborné knize Obrazy z Rus. Pochopil, že panslavismus je nereálným nesmyslem, a jeho stoupence právem kritizoval.

Neměl rád plané salónní češství, z něhož si často dělal legraci, když parodoval některé rádoby vlastenecké písně, ve skutečnosti však mizerné sladkobolné kýče. Pro něj bylo vlastenectví především prací ve prospěch národa známý je jeho výrok, „kéž by se nám to vlastenectví z huby do ručiček ráčiti vlezlo.“

Nicméně zaměřme se na jeho vyhnanství v jihotyrolském Brixenu, kde strávil od prosince 1851téměř čtyři roky. S touto internací souhlasil císař František Josef I. což mu mám za zlé, přesto se však k žurnalistovi nemilosrdně tepající tehdejší bachovský absolutismus zachoval relativně velkoryse. Nutno dodat, že už předtím Karla Havlíčka Borovského jej poroty u dvou soudů osvobodily z několika obvinění politického charakteru.

Karel Havlíček Borovský bydlel v Brixenu v pěkném domku, v roce 1852 za ním přijela rodina. On sám pobíral od státu roční rentu 500 zlatých, což bylo velkorysé zabezpečení a tenkrát roční plat vyššího státního úředníka. Svobodně se mohl pohybovat po území brixenského okresu, když chtěl jinam, musel žádat o úřady o povolení. Havlíček zemřel bohužel již v pětatřiceti letech v roce 1856 ba tuberkulózu. Po roce 1867, kdy se Rakousko stalo v podstatě demokratickým státem, zajišťujícím svým občanům základní lidská práva, by už ho takový osud nepotkal.

A teď to srovnejme s poměry v komunistickém Československu v padesátých letech. Odpůrci rudé totality režimu tehdy rozhodně nemohli doufat, že by je režim poslal do relativně fešáckého vyhnanství, ti končili na šibenicích a v těžkých kriminálech. Havlíčkův následník a rovněž skvělý český novinář Pavel Tigrid se před oprátkou zachránil jen odchodem do emigrace, básník Jan Zahradníček strávil v nelidských podmínkách komunistických lágrů devět let.

Tím nehájím Havlíčkovu násilnou deportaci. Musel žít v přikázaném místě a nemohl se vrátit domů, to bylo špatné. Ale komunisté se chovali ke svým protivníkům tisíckrát hůř než habsburská monarchie. Rakousko a později Rakousko-Uhersko totiž bylo oproti socialistickému Československu právním státem.